Příběh o pomstě Ghost of Yotei je tím, čím měla být hra Assassin's Creed Shadows

Na Ghost of Tsushima, otevřeném světu od Sucker Punch, bylo něco, co splňovalo všechny mé požadavky. Jeho boj byl brutální, plný hloubky a umožňoval mi prožívat mé samurajské fantazie, a zároveň našel dokonalou rovnováhu mezi poutavými příběhovými úkoly a průzkumnou činností, která nabízela to nejlepší z obou světů. Nepřinesl revoluci do médium, ale hraní bylo velice zábavné.

Když byla Ghost of Tsushima poprvé vydána v roce 2020, bylo těžké nemluvit o tom, jak se nejen inspirovala sérií Assassin’s Creed od Ubisoftu, ale zároveň ji předběhla, pokud šlo o zasazení do historického japonského prostředí. Ano, učinila několik zásadních úprav - katany přece jen ještě nebyly v době, kdy se Tsushima odehrávala - ale to bylo snadno odpustitelné, protože zážitek byl jinak tak věrný a nádherný.

Když byla oznámena hra Assassin’s Creed Shadows, zdálo se, že hra, kterou Ubisoft prezentuje světu, už existuje.

Ghost Of Yotei je už nyní vzrušující více než Assassin’s Creed Shadows

Je zřejmé, že stojí za to poznamenat, že Ghost of Yotei má výrazně méně břemen než Assassin’s Creed Shadows kdy měl. Je to první pokračování milované hry s otevřeným světem a nikoliv poslední pokus o oživení vybledlé značky po letech únavy hráčů a vyprchavší kreativity. Nemluvě o cíli, který Ubisoft měl na zádech od toxických částí herní komunity, jež věřily, že se snaží stát politickým milníkem. Stal se terčem útoků z tolika důvodů, které si ani nezasloužil.

Je pravda, že Ghost of Yotei už čelil kritice za to, že má ženskou protagonistku, a za obsazení queer a genderfluidní herečky Eriky Ishii do role Atsu, ale většinou se zdá, že lidé jsou jen rádi, že Sony pracuje na singleplayerovém zážitku místo dalšího neúspěšného live-service titulu. I když je to předvídatelné, stále to je osvěžující změna v současném herním prostředí.

Co mě tento týden na traileru s datem vydání hry Ghost of Yotei nejvíce zaujalo, byla moje velká touha po této hře, která dříve téměř nebyla na mém radaru. Stejně jako její předchůdkyně, i v této hře je velmi málo věcí, které by posouvaly hranice. Příběh se odehrává několik set let po událostech na Tsushimě a sleduje Atsu, jak se vydává na cestu pomsty proti malé skupině jednotlivců, kteří jsou všichni představení v tomto traileru. Naším úkolem je najít je, zabít je a při tom se hodně bavit. Je to jednoduché jako příběh sám, přesto je jeho provedení zde dokonalé.

Assassin’s Creed Shadows sleduje velmi podobnou narativní linii, kdy Naoe slibuje pomstu velké skupině lidí poté, co je její otec zavražděn, ale je zde příliš mnoho postav s tak malou hloubkou, že je těžké se zajímat o jejich zabíjení. Když se skutečně pustíte do jednotlivých questů, ve kterých tyto vraždy probíhají, jsou generické a rutinní. Po 20 hodinách strávených s Naoe mi bylo obtížné zajímat se o její osobní cestu, dvojnásobně pak, když byla rozdělena s mnohem zajímavější postavou, jako je Yasuke. Ale u Atsu mi stačily tři minuty, abych se vůbec zapojil.

Duch Yotei by mohl dokázat, že větší není vždy lepší

Její dobrodružství se zdá být stylovější, osobnější a jemnější a promyšlenější, pokud jde o lidi, na které se pomstí. Začátek jich je méně a přestože zahrnují několik předvídatelných archetypů jako „Pavouk“, „Kitsune“ a „Drak“, tak skvěle dokáže vysvětlit, proč by tito lidé neměli být opomenuti, a že Atsu musí jít až na kraj světa, aby je porazil. Jednoduché příběhy o pomstě mohou fungovat, pokud se věnuje dostatek pozornosti určitým aspektům, zatímco Assassin’s Creed Shadows udělalo cestu příliš rozsáhlou a povrchní, aby nabídlo alespoň náznak důsledků. Bylo to nudné.

Mít jednoho hlavního hrdinu, kolem kterého se může točit celá hra, s výstřednostmi, přesvědčeními, nedostatky a motivacemi, kterým mohu rozumět a kterým mohu sympatizovat, učiní tuto cestu hořké pomsty mnohem uspokojivější, až k ní konečně dojde. To, že při tom budu vypadat skvěle, budu se cítit dobře a objevuji nádherný otevřený svět, je třešničkou na vrcholu. Chci se zajímat o lidi, které mám zabít, stejně jako o lidi, kteří je zabíjejí, ať už skrze příběh, který zdůrazňuje, kolik bych jich měl nenávidět, nebo snad mě dokonce trochu táhne na jejich stranu pomocí příběhu, který je ochoten jít do hlubokých, temných a fascinujících míst.