Assassin's Creed Shadows není hra, jakou si myslíte, že je

Ubisoft potřebuje, aby Assassin’s Creed Shadows byl hitem, ale svého cíle nedosáhl změnou vzhledu nebo způsobu hraní série. V podstatě je tento nový díl podobný hrám Origins, Odyssey a Valhalla tím, že vás uvolní ve rozlehlém otevřeném světě, kde můžete dělat, cokoli chcete. Přesto však působí více zdrženlivě, ambiciózně a nepředvídatelně ve svém provedení. Jako bývalý hráč této série je to docela vzrušující.

Po téměř deseti hodinách strávených u nového dílu si všímám, že jeho zobrazování feudálního Japonska probíhá překvapivě pomalu, a zdá se, že tomu tento přístup vyhovuje. Po úvodu, kdy krátce hrajete jak za Naoe, tak za Yasukeho, abyste získali představu o tom, jak dvojice protagonistů funguje, se ocitnete pod péčí místní ženy, zatímco hrajete za Naoe a léčíte své zranění, než vstoupíte do světa jako pomstivý shinobi. Následujících dvanáct hodin či tak nějak strávíte v několika regionech, než se odstraní „tréninková kola“ a budete mít svobodu cestovat, kam budete chtít.

Věci začínají mnohem pomaleji, než jsem očekával.

Nechtěl jsem se pouštět na neznámá území, kde by mě jediným přivítáním byla rychlá smrt, takže jsem si dal čas, abych se seznámil s oblastí Settsu a rybářskou vesnicí Sakai, která se nacházela v jejím středu. Rozhodl jsem se vylezt na všechny synchronizační body v této oblasti, abych našel náhodné aktivity, které postupně zvyšovaly mou zkušenost a přidávaly se do obrovského pytle kořisti. Tyto odměny byly mnohem rozmanitější, než jsem očekával od hry Assassin’s Creed.

Stále tu existuje spousta jednotvárných rozptýlení, například hledání ztracených stránek kolem svatyní nebo porážení jednotek samurajů hlídajících hrady, aby se odemkly vzácné truhly s pokladem, ale častěji to působilo, jako bych tento svět objevoval vlastním tempem. Stisknutím tlačítka na rameni se zobrazí spousta barevných bodů označujících poklady a cíle, a místo abyste následovali obecné značky na mapě, můžete je vyhledávat podle vlastních pravidel a zároveň sledovat volné nápovědy k postupu úkolů.

Po několik hodin jsem se ani nedíval na ikony světa, spoléhal jsem se jen na svou intuici a zvědavost, abych zjistil, co tato hra nabízí. Je jedinečná, ale zároveň povědomá, což může být rovnováha, kterou Shadows potřebovali najít, aby uspěli.

Myslím, že lidé - jak nadšení fanoušci, tak zatvrzelí kritici - očekávají, že Shadows bude nevědomě generickou akční adventurou, která vás bude vést za ruku na každém kroku, ale na rozdíl od velmi podprůměrného Mirage to nedělá. Ve skutečnosti jsou úvodní hodiny nemilosrdné, protože Naoe může odnést jen několik ran, než se zhroutí v hromadě. Musíte být nenápadní a neustále využívat úhybů a blokování při boji jen s několika nepřáteli najednou.

Chytí vás dav a jste odsouzeni, protože dříve nebo později vám dojdou zásoby nebo budete mít problém zvládnout nápor roninů, kteří vás obklopují. Ale právě to dělá postupné získávání moci a zkušeností během první části hry tak uspokojivé, protože se učíte, jak funguje tento nový stealth systém a v jakých situacích Naoe nejvíce vyniká. Pak, když to nejméně čekáte, je vám pocit síly odebrán a znovu nastaven tím nejlepším možným způsobem.

A toto zdržení by mohlo být největší silou Shadows

Pravděpodobně jste si všimli, že jsem zatím nezmínil Yasukeho, sluhu, který tvoří druhou polovinu dvojice hlavních protagonistů ve hře Shadows. Důvodem je, že hra klade velký důraz na to, aby ho hráč potkal až ve správný čas. Ačkoli s ním na začátku bitvy krátce hrajete, jinak je od hráče oddělen, dokud Naoeova počáteční dějová linie postavy nedosáhne svého konce.

Než se postavíš tváří v tvář Odovi Nobunagovi a poprvé se setkáš s Yasukem, už jsi strávil značné množství času s Naoe, pochopil, za co bojuje, a jakou roli by nový spojenec mohl v tomto boji sehrát.

I když opomeneme narativní dopady, čekání tak dlouho s představením druhé hratelné postavy s výrazně odlišným arzenálem a souborem pohybů proměňuje to, co je často opakující se dobrodružství v otevřeném světě, na zážitek s mnohem většími možnostmi. Stále je tolik částí herního světa, které jsem ještě neobjevil, ale teď chci znovu navštívit známá místa a hrát za Yasukeho, abych viděl, co se změnilo, jak je vnímán a zda lze známé mise nebo hrady zvládnout různými způsoby. Pravděpodobně ne, ale Assassin’s Creed mě nikdy předtím nepřiměl přemýšlet tímto způsobem.

Assassin’s Creed Shadows by mohl být první, který dokončím za mnoho let

Naoe a Yasuke jsou navrženi jako ideologické i mechanické protiklady, rozdělující dva herní styly, které od svého vzniku definují Assassin’s Creed, mezi dvě postavy, které jsou hráči doporučovány hrát přibližně stejně. Oba se dokážou prosadit v boji nebo útočit ze stínů, ale jejich silné a slabé stránky jsou zdůrazněny natolik, že nevyhnutelně zvážíte, kdo je nejlepší pro určité mise, nebo který herní styl vám nejvíc vyhovuje při prozkoumávání otevřeného světa.

Dříve to bylo omezeno na jednu postavu, a proto únava přišla dlouho před tím, než příběh dospěl ke svému konci, což mě přimělo odložit Odyssey a Valhallu ze stejného důvodu. Tentokrát tu možná vydržím.

Do Assassin’s Creed Shadows jsem vstoupil s očekáváním, že se bude hrát velmi konkrétním způsobem, a i když se rozhodně do tohoto rámce vejde, je dost překvapivé na to, aby mě to udrželo zaujatého. Naoe a Yasuke rozhodně nedělají žádnou revoluci v základech hry, ale způsob, jakým nám ji předkládají, znamená, že celé zážitky jsou občas svěží. Ještě není jisté, zda si to udrží až do závěrečných titulků, ale právě teď mě to chytlo.