Nepřátelé nízké úrovně jako Pinky Rider z Doom: The Dark Ages jsou moji přátelé

Staré přísloví říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Ve hře jako Doom: Temné věky ale tvůj nepřítel nemá žádné nepřátele kromě tebe. Ale jak se můžeš stát přítelem sám se sebou? Kromě toho, Doom Slayer nemá žádné přátele. Takže se spokojíš s druhou nejlepší možností: být přáteli s nepřáteli, kteří nejsou tak strašidelní jako ti ostatní.

Nepřítel, který není tak silný jako velký nepřítel, je mým přítelem

celý život jsem o nepřátelích ve videohrách (a prostředích, ve kterých se pohybují) přemýšlel tímto způsobem. Může to znít trochu neintuitivně, tak mi dovolte to vysvětlit. Když hrajete obtížnou úroveň, máte tendenci zaměřit se na její zvládnutí po částech. Hrajete, hrajete a hrajete, dokud jednu část nepřijmete pořádně. To vám pak umožní postoupit na další část, kde často umíráte, dokud ji nakonec také nezvládnete. A tak dál, a dál, a dál.

Tento proces je nejhorší a trvá nejdéle, když jste dítě, na což jsem si nedávno vzpomněl při hraní Astro Bota se svými neteřemi. Po desítkách pokusů se jim konečně podařilo projít jedním úsekem hry, a pak okamžitě zemřely v dalším úseku. Protože mezi úseky nebyly vždy kontrolní body, znamenalo to znovu projít předchozí část. Ale teď, když už ten úsek dokončily jednou, jeho dokončení podruhé bylo mnohem snazší. Měly svalovou paměť, aby to zvládly. Tedy část, která byla původně těžkou výzvou, se místo toho stala místem k trochu uvolnění, když prováděly Astra jeho známými pohyby. Bouře se nyní změnila v klid před bouří.

Nepřátelé fungují stejným způsobem. Protože se hry postupem času stávají obtížnějšími, protivníci, kteří vás vyzývali v prvních hodinách hry, se brzy stanou pouze snadnou kořistí, jakmile se zlepšíte a podle hry získáte úroveň. Reklamní nepřátelé — slabší protivníci, kteří se vloží do boje s bossem, aby vám umožnili získat potřebné zdroje uprostřed boje — to potvrzují. Možná jsme se kdysi těchto nízkoúrovňových protivníků báli. Ale ve srovnání s velkým bossem to nejsou žádní nepřátelé. Mohou dokonce působit přátelsky.

Pinky a zavraždění

Když jsem postupoval hrou Doom: Temné věky, zjistil jsem, že se v určitém smyslu ztotožňuji s jedním z jejích opakujících se nepřátel, přestože je klasifikován jako „Těžký“. Pinky Rider se poprvé objeví na začátku hry a když se s ním setkáte poprvé, jde o bosse, kterého musíte porazit. V důsledku toho se naučíte, jak s ním zacházet: nejprve porazíte démona nahoře a pak jezdce-podobného tvora pod ním, přičemž parírujete jeho útok plazmovými šípy. Není to zvlášť těžké, ale donutí vás to zapojit se do mechaniky dáváš-a-bereš, nejlepší obrana je dobrý útok, kterou budete používat po celou hru.

Ale jak se ostatní nepřátelé, kterým čelíte, stávají čím dál tím těžšími, jezdec Pinky se stává vítaným pohledem. Když jsem uprostřed totální rvačky a všimnu si, že jezdec Pinky na mě střílí jednu z těch plazmových šípů, cítím klid. Možná budu mít problém s poražením obřího ještěra s rukou pilou, který teď řádí, ale vím, že s jezdcem Pinky si poradím.

Vím, že pokud se nebudu bránit, Pinky jezdec mě zabije stejně jako všechny jeho větší bratry a sestry. Ale je to jako kdyby jednička narazila na šestku v March Madness. Jasně, mohl bys prohrát. Ale pokud jsi vzhůru, pravděpodobně vyhraješ. Pinky jezdec je soupeř, kterého víš, že můžeš porazit. A ve hře jako Doom: Temné věky je to tak blízko příteli, jak jen Doom Slayer může být.