Mám velký strach z oceánu, takže jsem zkusil hrát Subnautica ve virtuální realitě

Nemám rád vodu. Nikdy jsem ji neměl rád. Tento strach jsem objevil jako dítě při nebezpečných vodách ve hrách Ratchet & Clank a Jak & Daxter, kde by tě při plavání v hlubinách snědly komicky velké pirani. Dnes už se s herní vodou dokážu vypořádat, ale přesto přidává další vrstvu napětí do her jako Sea of Thieves, a samozřejmě také do oceánem založené survival hororové hry Subnautica.

Tak jak lépe opravdu zničit svou duši než zkusit Subnauticu ve VR?

Mohl bych se stejně ponořit do hluboké vody, doslova i virtuálně

Mohu to celé uvést tím, že jsem to nenáviděl. Jakmile se dostanu do vodních hlubin jakékoli běžné videohry, mám potřebu hru prostě zavřít, odejít z ní, cokoli, co mě zbaví té situace. Subnautica není výjimkou, ale je to hra, kterou jsem si v minulosti donutil zahrát značnou část; přes strach je tam fascinace možnostmi hlubin. Když jsem však ve virtuálním prostoru obklopený vodou a zvuky věcí, které tam žijí, toužím se vrátit do svého záchranného modulu a sedět tam, dokud nepřijde žádná pomoc.

Ale pokračoval jsem dál. Začal jsem si ukládat hru na režim Kreativní, abych se mohl volně soustředit na ponoření se do hrůzy a strachu z hlubin. Chtěl jsem prozkoumávat, podniknout prohlídku oceánské planety a zjistit, jak daleko se můžu posunout do známých - a neznámých - hrůz. Nicméně Stalkers v lesích řas mi nenaplňovali mé odhalené, zranitelné já pocitem jistoty, tak jsem si postavil Seamotha a takto začal prozkoumávat.

Jaké křehké pocit bezpečí to malé vozidlo poskytovalo.

Ne, ne, ne, ne, ne

Dovolte mi, abych tuto část předmluvil opakováním sebe sama: Nesnášel jsem to. Začal jsem prozkoumávat některé základní biomé na začátku hry, abych získal pocit pro věci, ale mé tělo mi v podstatě křičelo, abych to vzdal a vypnul hru. To jsem ale neudělal a pokračoval dál do některých jeskyní. Pomalu jsem začal budovat malou odolnost. Byl jsem v Seamothu, v režimu kreativní - jsem doslova nezranitelný. Navíc je to jen videohra, ale to víte.

Pak jsem se vydal do některých venkovních biomů, což je mnohem horší než jeskyně - v jeskyních stále vidím okolí, ale venku, když nad tebou není obloha, žádný horizont a někdy jsou propasti bez země pod sebou, cítím, jak prázdnota štípe mou duši a směje se jí. Ale dobře, dobře, pokračoval jsem dál.

V tuto chvíli jsem cítil, jak mi roste srdeční tep. Ignorujíce ten jeden případ, kdy jsem omdlel kvůli arytmii, jsem nechal Seamoth pokračovat vpřed a sledoval jsem z okna ze všech úhlů, jestli něco nepřichází směrem ke mně, dřív než to stihne. Protože na hloubku, ve které jsem byl, nedopadalo žádné sluneční světlo, našel jsem další jeskynní otvory, tentokrát do sopečných oblastí, které jsem ve svých běžných hrách neviděl. Ach, Peklo mě konečně vítá.

Zde jsem začal vidět velké kostry, přízračné hady, tvorové připomínající draky a sépie, a teď je to snad vize ducha, který mluví s m-

Dobře, teď to vzdávám. Vyřešil jsem svou thalassofobii? Absolutně ne. Pomohlo to alespoň trochu? Vůbec ne. Zhoršil jsem to? Možná. Ale hej, stálo to za to napsat tento článek, viď?