D-Topia Tokyo Game Show Preview: Spíše dystopie než utopie

Annapurna Interactive je už dlouho považována za A24 videoherního světa. Pokud je tento vydavatel-současně-vývojář zapojen do projektu, obvykle to znamená určitou úroveň kvality a uměleckého cítění v příběhu a vizuálním provedení.

Milované hry jako The Outer Wilds, Lorelei and the Laser Eyes a Cocoon jsou jen tři nedávné příklady mistrovství této společnosti, a teprve minulý týden oznámila další tři: People of Note, Demi and the Fractured Dream a D-Topia. Všechny tři jsem měl možnost vyzkoušet na Tokyo Game Show minulý měsíc, a i když byla poslední z nich velmi zábavná, cítil jsem se při jejím hraní po celou dobu nejistě.

D-Topia působí spíš jako tajná dystopie než jako utopie

D-Topia je svými tvůrci popsána jako „puzzle dobrodružství s mírným tempem.“ Po její hře tuhle charakteristiku naprosto chápu. Právě jste přijali novou roli zařízení mechanika, neboli facilitátora, jehož úkolem je řešit problémy obyvatel a udržovat váš domov, D-Topia, co nejblíže utopii.

To se provádí formou chytrých logických hádanek ve stylu The Witness, které často zahrnují přesouvání čísel na jejich správná místa na mřížce. Je to docela jednoduchá smyčka, s hádankami, které jsou dostatečně zajímavé na to, aby udržely vše, ale podtóny toho, co se děje, mě znepokojují tím nejlepším možným způsobem.

Nikdo není tak šťastný a utopie jsou jen snem.

D-Topia je čtvrtým v sérii obytných čtvrtí, po A-Topia, B-Topia a C-Topia, které spravuje znepokojující umělá inteligence. Snídaně je každé ráno servírována přímo ve vašem bytě, jste upozorňováni, abyste se před odchodem oblékli a očistili, a každý má ve společnosti svou roli. Je to všechno příjemné, ale nepopiratelně znepokojující.

Všude je sterilní bílá, kamery sledují každý váš pohyb, dostanete přidělené číslo, které se stane vaší identitou, a všichni jsou šťastní. Opravdu šťastní. Možná se s věkem stávám rozčarovaným ze světa a zdá se mi, že všechno kolem nás se mění v odpad, ale nikdo opravdu není šťastný a utopie jsou jen snem.

Proháněl jsem se po D-Topii a mluvil s obyvateli, z nichž každý pronesl zdánlivě připravené komentáře jako „Dospělí musí pracovat a děti se musí učit. To je jedno z pravidel, která zde v D-Topii dodržujeme. Je to naše povinnost.“ Snažil jsem se najít známky trhlin, ale alespoň v prvních chvílích tam žádné nebyly.

Byl jsem však uveden do „Blokové strany“, skryté části světa přístupné pouze mně jako údržbáři zařízení.

Strana Bloku byla něco jako paralelní dimenze, která mi umožňovala chodit po stejných chodbách, po kterých jsem chodil dříve, jen na druhé straně jsem mohl nalézt určité technické závady v elektronice, což bylo samozřejmě součástí mé role. Z nějakého důvodu, který v té době nebyl vysvětlen, bylo možné některé závady na elektronice vidět pouze na Straně Bloku a bylo jasné, že budu přecházet mezi hlavním světem a Stranou Bloku, abych řešil problémy D-Topie.

Vzhledem k mému omezenému času strávenému u hry jsem nebyl schopen určit, zda tato oblast odhalí víc než technické problémy, ale rozhodně to působilo, že v této sekundární dimenzi je víc, než se na první pohled zdá, a dodalo to další vrstvu už tak bublajícím záhadám.

Poslední části popisu hry na Steamu jen podnítily mou zvědavost, protože slibují, že můžete „vést tuto utopii řízenou umělou inteligencí směrem k radosti nebo zoufalství.“ Bylo to něco, na co jsem se musel zeptat zaměstnance Annapurny, když můj čas s hrou skončil. „Měl bych se tím cítit zneklidněně?“ ptal jsem se, a byl jsem přivítán jen ironickým úsměvem a pokrčením ramen. Barva mě zaujatě.