To, že Dispatch vlastně není hrou, je to, co z něj dělá kandidáta na hru roku

Dispatch je opravdu zvláštní případ. Zároveň působí jako hra vypuštěná přímo z roku 2012 a jako vize budoucnosti pro narativní dobrodružné hry. Díky dobře napsaným postavám, skvělé animaci a výkonům, které působí přímo inspirovaně érou Critical Role (mnoho herců je dokonce členy obsazení Critical Role), přináší Adhoc Games zážitek, který je okamžitě poutavý. Ale zároveň to vlastně není moc videohra.

Herní tituly od Telltale jako The Wolf Among Us a The Walking Dead čelily podobné kritice navzdory svému značnému kritickému uznání, včetně toho, že vývojář zjednodušoval mnoho klasických prvků point-and-click her pro novou generaci. Ale činil to způsobem, který upřednostňoval prvky vyprávění a volby hráče, a ať se vám to líbilo nebo ne, byla to jistá cesta k úspěchu, která přinášela výnosy po mnoho let.

Společnost developer uzavřela v roce 2018 poté, co několik lukrativních dohod nevyšlo, ale její duch přetrvává v hrách jako Life is Strange, Firewatch, Until Dawn a nyní — Dispatch. AdHoc je doslova i obrazně nositelem pochodně, protože je složen z mnoha bývalých zaměstnanců Telltale. Je to vynikající hra, která mě po několika epizodách úplně pohltila, a to vše proto, že nese dál duch Telltale a zároveň na něm fascinujícím způsobem staví.

Dispatch je Telltale Games pro generaci Critical Role

Ve hře Dispatch hrajete za Roberta Robertsona — dříve známého jako Mecha Man — muže, který býval superhrdinou, ale nyní se snaží vyjít s penězi. Musí se vyrovnat se svou budoucností, protože už nemá prostředky, jak bojovat proti zločinu v Los Angeles. Postavu oživuje Aaron Paul se svým hlubokým hlasem a silným výkonem, což dělá z hlavního hrdiny někoho, komu můžete držet palce, i přes jeho lhostejnost k světu kolem něj.

Po několika drinkách se slavným superhrdinou Modrým Blazérem je Robertson natáhnut do role dispečera pro místní superhrdinskou agenturu SDN, službu na bázi předplatného, která vysílá hrdiny bojovat proti zločinu a pomáhat klientům vždy, když se dostanou do problémů. Zvrat je v tom, že vám pod ruky spadne pestrá směs reformovaných superpadouchů, kteří mají jasno v tom, jak vám znepříjemnit život.

Je úžasný ve svém provedení, dokáže vás hluboce zajímat o tento svět, jeho postavy a kam přesně směřuje v budoucích epizodách. Přiznávám, že čerpá volně inspiraci z děl jako Invincible, ale působí nesrovnatelně lehčeji a je inspirován mnoha talenty, které za ním stojí.

Vyvinuto s přímou účastí Critical Role a členů jako Laura Bailey, Travis Willingham a Matthew Mercer, kteří vystupují v hlavním obsazení, dokážu si představit, že spousta fanoušků vstoupí do Dispatch a bude se cítit jako doma s hlasy a osobnostmi, se kterými už strávili spoustu času. Většina postav je okamžitě sympatická a plná napětí, ale zároveň dostatečně protkaná superhrdinskými konvencemi, aby bylo možné během několika sekund odhadnout, o co jde.

Chtěl jsem se o tomto světě dozvědět více a dělat víc, ale herní mechanismy na to nejsou navrženy. Kromě voleb v dialozích, volitelných rychlých akcí a několika zajímavých miniher, které pomáhají rozprostřít děj, Dispatch není vlastně příliš videohra.

Strávíte více času sledováním Dispatch než hraním

Klasické hry od Telltale Games vás často nechaly ovládat postavu, zatímco jste procházeli výběrem malých prostředí, mluvili s postavami, interagovali s objekty a řešili hádanky, než jste posunuli příběh dál.

Příběh by se mohl vyvíjet několika různými směry v závislosti na rozhodnutích, která jste učinili, ale jinak byl do značné míry lineární a chtěl vás brát na určité dobrodružství znovu a znovu. Dispatch je na tom podobně a momentálně si nejsem jistý, jak moc bude mé rozhodování ovlivňovat budoucí děj.

Ale člověče, jsem do toho neuvěřitelně zapojený. Konverzace od vás vyžadují, abyste učinili několik rozhodnutí, při kterých můžete ovlivnit probíhající příběh a pocity okolních postav, například rozhodnout se naklonit k opilému polibku s Blue Blazer v první epizodě, nebo se odtáhnout ze studu.

Malá kuřátka, která se nakonec vrátí domů různými způsoby, ale většinou jde o to, jet s proudem a reagovat, když je to potřeba. Roberta ve hře Dispatch nelze ovládat kromě volby dialogů a volitelných Quick-Time událostí (které si můžete před začátkem nové hry vypnout, pokud nechcete ten problém), které doprovázejí akční scény.

Nejvíce interakce přichází prostřednictvím titulního dispečinku, při kterém si sednete k počítači a řídíte svůj seznam hrdinů, aby řešili zločiny nejlépe odpovídající jejich schopnostem. Miluji rychlé tempo těchto sekcí a jak přirozeně vedou k propracovanějším částem příběhu, ale opět si nejsem jistý, zda na tom, jestli tyto sekvence zvládnete dobře nebo naprosto zpackáte, opravdu záleží. Upřímně řečeno mi to ale je jedno.

Dispatch zjednodušuje TellTale formuli do té míry, že by to klidně mohla být televizní show, ale tato ochota odstranit tolik a ponechat jen základní podstatu by se nakonec mohla ukázat jako jeho největší síla.

Animace je skvělá, scénář je ostrý a herecké výkony jsou tak silné, že Adhoc nemusí přehánět videoherní kvality Dispatch, aby vynikl. Nemám pochyb o tom, že to některé lidi odradí, ale podle prvních reakcí na to nakonec nebude brán ohled.