Oblivion Remastered mě konečně přesvědčil o kráse být tichým lučištníkem

Jako by to byly desítky let, poslouchal jsem přátele a rodinu, jak mluví o konkrétních postavách, které vytvořili pro různé průchody hrami Oblivion a Skyrim. Postavy s novým vzhledem a fascinujícími životními příběhy, které záměrně posilují způsob, jakým fungují mechanicky.

Jeden by mohl být barbar, který ovládá obrovskou sekeru, zatímco druhý by mohl dvojitě sesílat kouzla a přivolávat smrtící monstra, aby plnila jeho příkazy z éteru. V Skyrim a Oblivion je všechno možné, ale jako někdo, kdo neustále přeskakuje mezi tolika různými hrami, jsem ani jednou necítil motivaci vrátit se a vytvořit nového dobrodruha, který by se lišil od mé obvyklé strategie hrát hry jednou co nejzajímavěji.

S vydáním Oblivion Remastered se však tento přístup po letech poprvé změnil.

Není nic zábavnějšího než střílet z úkrytu v Oblivionu.

Když jsem se ponořil do remasteru, rozhodl jsem se vytvořit Khajita, který vstupoval do většiny scénářů v naději, že by mohl být mazaným taktikem. Pokud existoval způsob, jak dokončit úkol nebo se dostat z nějaké situace bez násilí, využil bych ho.

Byl jsem neskutečně okouzlující s bodovými dovednostmi, které to dokazovaly, ale to mě nezastavilo před tím, abych odvrátil špatný čas a pak se krátce poté oddal řadě kapsářských kousků. Byl jsem mazaný, bohatý a elegantní uličník, když jsem prozkoumával náhodná města a konverzoval s NPC po celém světě.

Dejte mě však do vězení a věci se dramaticky změní. Zachoval jsem si svůj plíživý, ale plynulý projev, ale svou ostrou řeč jsem vyměnil za ještě ostřejší šípy. Než jsem se zcela rozhodl pro životní styl tichého lučištníka, experimentoval jsem s mým obvyklým arzenálem předvídatelných nástrojů.

Jedna z mých rukou držela zbraň - ať už to byla palcát, dýka, meč nebo sekera - zatímco druhá používala léčivý kouzlo vždy, když jsem utrpěl i sebemenší poškození. I přes nové mechaniky vyhýbání se a rafinovanější systém postupování postavy, tento přístup jen ukázal, jak moc tato hra zestárla a jak nudný může být boj, pokud se nepustíte do experimentování. Tak jsem to udělal, a teď se už nikdy nemohu vrátit zpátky.

Stealth Archer se stane mým herním stylem v Elder Scrolls od teď.

Nejsem si jistý, jaké jsou oficiální parametry pro odstřelování v Oblivionu, ale daří se mi to skvěle. Mám super luk a spoustu šípů, a i když bezpochyby existují silnější nebo očarované zbraně, které lze najít během postupu kampaní, toto je stále úžasný začátek.

Ze všech kobek, které jsem zatím prozkoumal, se vždy ujistím, že si sundám všechny těžké brnění, nasadím všechny doplňky, které mi pomáhají být tišší a méně viditelný, a dbám na to, abych co nejvíce utáhl své tětivy, než proniknu do lebky chudáka krysy.

Při správné vzdálenosti a úhlu stačí zasáhnout do hlavy a je vysoká šance, že dokážete zničit slabší nepřátele jednou šípem, přičemž dodatečné poškození získáte, pokud se vám podaří útočit na nepřátele nepozorovaně.

Díky tomu je relativně předvídatelné uspořádání dungeonu a opevněných stanovišť mnohem zábavnější na průzkum, protože nehledáte jen kořist a nejbližší východ, ale snažíte se lépe porozumět místu a chování nepřátel, než na ně tvrdě zaútočíte. Pokud jste dostatečně zruční, můžete se dokonce dostat dovnitř i ven, aniž byste byli vůbec spatřeni.

Tento nový bojový přístup přehodnotil způsob, jakým procházím dungeony, zkoumám otevřený svět a bojuji s nepřáteli. V kritické situaci stále mohu vytáhnout sekeru a spálit padouchy na uhel spoustou ohnivých koulí, ale být tichým lučištníkem mě nechává cítit se jako mnohem víc než jen postava. Je to způsob, jak si Oblivion zahrát znovu poprvé po více než dekádě a objevit tolik jeho světa, kolik jsem jako dítě nikdy nepoznal.

Takže pokud mě budeš potřebovat, budu se skrývat ve stínech a čekat, až ti šíp zasadím přímo mezi oči.