Vampire: The Masquerade Bloodlines 2 Recenze: Uvnitř mrtvý

Pamatuješ si, kde jsi byl, když v roce 2015 poprvé vyšel dvouminutový teaser trailer na Star Wars: Síla se probouzí? Seděl jsem v kanceláři a sledoval jsem ho online, než jsem absolutně zešílel. Star Wars se vrátily a vypadaly naprosto skvěle.

Tehdy se ta jiskřička naděje proměnila v hořící oheň optimismu, který neustával. Teď už ale nezáleží na tom, co si o Síle se probouzí myslíte. Ty filmy byly takové, jaké byly, a nelze je změnit ani vaši reakci na každý z nich. Ale bylo příjemné žít v době, kdy byl fandom opět plný naděje, byť jen na krátký čas.

Jako dlouholetý hráč stolní hry Vampire: The Masquerade jsem měl podobný pocit před lety, když bylo oznámeno, že se připravuje pokračování Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Bylo to v roce 2015, ve stejný rok jako zmíněný teaser Star Wars, kdy společnost Paradox Interactive koupila firmu, která vlastnila Vampire: The Masquerade spolu s právy na Bloodlines. Tehdy generální ředitel společnosti řekl, že pokračování je v budoucnu možné.

Dalo by se říct, že jsem od té doby čekal s napětím. Miluji TTRPG a opravdu mě bavily původní Bloodlines, takže to byla moje chvíle zazářit. Nyní, 10 let po tom převzetí a po prožití vývojového pekla, během kterého byli původní vývojáři z Hardsuit Labs od projektu odvoláni a kontrolu převzala The Chinese Room (Still Wakes The Deep), jsem hrál finální verzi a konečně ochutnal to, po čem jsem tak dlouho toužil.

Chuť není skvělá. Ve skutečnosti chutná docela špatně. Nemohu si vzpomenout na jiný případ, kdy bych byl tak zklamaný výsledkem hry, na kterou jsem se těšil, včetně Cyberpunku 2077. Jasně, Cyberpunk byl neuvěřitelně rozbitý, ale mé srdce nebylo. Téměř nic na Bloodlines 2, kromě slovní zásoby, kterou ráda hází kolem, nechápe celý smysl Vampire: The Masquerade.

Vytržení nemrtvého srdce z hrudi mocného upíra

Krása jakéhokoli TTRPG spočívá v možnosti vytvořit si vlastního hrdinu a zažít jedinečný zážitek, jaký nikdo jiný nemá. To je něco, čemu originální Bloodlines dobře rozuměl. I když titul z roku 2004 nedosahoval takové hloubky jako originální stolní materiál, byl v té době poměrně pozoruhodný. Samozřejmě, že originální Bloodlines nebyl dokonalý - jeho boj byl opakující se a mnoho dostupných buildů bylo navíc neuvěřitelně nevyvážených.

Přesto to bylo tak blízko, jak bych si tenkrát mohl vůbec představit, že se TTRPG oživí. Mohl jsem si vybrat klan a podle něj postavu sestavit, než jsem vyrazil.

Teď si představte tu hru, ale tím odstraníte téměř veškeré roleplaye. Máte minimální kontrolu nad vzhledem své postavy - pohlavím, barvou vlasů a očí, oblečením atd. Váš zážitek se nemění podle zde zvolených možností, což už samo o sobě mate.

Existuje také strom schopností. Podle klanu, který si vyberete - z nějakého důvodu je zde k dispozici pouze šest z celkových 14 - dostanete úvodní sadu schopností a některé unikátní interakce. Bohužel můj oblíbený klan, Gangrel, nebyl k vidění nikde.

Nejsem si ale jistý, do jaké míry vůbec mé volby měly vliv. I když jsem si zvolil klan, s nímž se spojím (Banu Haqim), zjistil jsem, že docela rychle odemykám schopnosti patřící jiným klanům, takže mé počáteční rozhodnutí spíše působila jako volný rámec než něco víc.

Na začátku kampaně se Phyre - který si říká Tulák - probouzí z torporu (hlubokého spánku, který může trvat celé století) jen proto, aby zjistil, že jeho mysl obývá vědomí upířího detektiva jménem Fabien. Ani jeden z nich neví, jak se Phyre dostal do Seattlu ani proč si Fabien zařídil pobyt v jeho mysli, což přidává na tajemství, které máte odhalit.

Navzdory mým stížnostem je toto uspořádání nesmírně zajímavé v mnoha různých ohledech. Vzhledem k tomu, že Phyre je upír, může být venku pouze v noci. Takže když spí během dne, zažíváme události z Fabienova života až po jeho smrt. Tímto způsobem dostáváme kontext pro řadu věcí, na které bychom se snad mohli v budoucnu jako Phyre navázat.

Bohužel jsou tyto sekvence hodně podobné těm, kterými procházíme jako Phyre; docela nudné.

Jak se příběh odvíjí, Phyre objeví tajemnou značku na své ruce, která mu způsobila zapomenutí, jak používat určité schopnosti - a proto je nutné je odemknout - a také zjišťuje, že potenciální skupina Sabbat přebírá kontrolu nad městem.

Sabbat jsou v podstatě upíři, kteří se vzdali udržování tajemství o své existenci. Prostě zabíjejí a jedí, plně přijímají své vnitřní zvíře.

Jako Phyre máte hodně co dělat. Učit se nové schopnosti, odhalovat tajemství Sabbatu, pomáhat Fabienovi zjistit, co se mu stalo, a vypátrat, kdo je za značkou na vaší ruce. To všechno by mohlo být zábavné ve hře s jakoukoliv uspokojivou hloubkou, kterou tato hra bohužel nemá.

Pojďme si povídat o Bloodlines 2, samotném

Nevím, co k tomu říct, kromě toho, že The Chinese Room zklamalo téměř ve všech ohledech. Bloodlines 2 je nudná nuda, kterou je těžké překonat. Mise jsou jen malinko víc než běhání sem a tam po Seattlu uprostřed noci, buď abyste rychle prošli dialogem s postavou, nebo aby jste dostali pár generických anarchistických loutek.

Máte upírské schopnosti, ale každou můžete použít jen jednou, než budete muset sát krev, abyste je znovu nabil. Naštěstí můžete vysát krev svého nepřítele, pokud to načasujete správně. Bohužel je boj tak bezúčelnou zkouškou chaotického mačkání tlačítek, že je to mnohem těžší, než by mělo být.

Kromě upírských schopností se veškerý boj skládá z útoku pomocí pravého tlačítka a vyhýbání se pomocí levého. To funguje docela hladce v úvodních hodinách, když nepřátelé používají sotva něco jiného než hole. Později se to však stává velmi frustrujícím. Budete napadeni pěti nebo více lidmi, z nichž většina má zbraně, a budete muset najít způsoby, jak je všechny porazit tím, že budete skákat kolem, dávat spoustu úderů a používat telepatii k házení předmětů na lidi.

Přehnané zaměření na boj zblízka - i přes hraní z pohledu první osoby - také jde proti Bloodlines 2. První hra umožňovala hráčům přepínat mezi pohledem z první a třetí osoby, což hráčům umožňovalo lépe zvládat každou situaci. To už ale neplatí…

Postavy nejsou skvělé

Jak jsem již zmínil, Phyreovy hlasy - mužský i ženský - jsou komicky špatné. Zní jako upíří film z 70. let, plně se opírající o přehnaný východoevropský přízvuk. Bohužel většina ostatních postav, se kterými se setkáte, není o mnoho lepší.

Ve skutečnosti během mého zkušebního průchodu byli jen čtyři postavy, které mi opravdu zaujaly. První je Fabien, hlas ve vaší hlavě. Přestože hraní jeho sekvencí trvá příliš dlouho, má osobnost soukromého detektiva z 40. let a je to okouzlující. Kromě něj tu byli dva nejbližší chráněnci prince Seattlu: Tolly a Safia.

Tolly je Nosferatu, klan, jehož upíři se hrozně deformují. Tolly má protáhlý obličej, hrb a zářivou osobnost. Je naprosto jasné, že je queer, a mluví o problémech ze své minulosti v San Franciscu. Je to velmi přátelský upír a také poskytuje neuvěřitelně užitečné informace, které budete potřebovat během celé kampaně. Vyjít z budovy a najít ho čekajícího na mě bylo vždy vzácným potěšením.

Pak je tu Safia, hlavní vědkyně prince. Má geniální intelekt, ale je naivní, pokud jde o vztahy. A okamžitě si strašně zamiluje Phyre, čímž se stává tím nejbližším, co Bloodlines 2 má k zájmu o lásku. Stejně jako Tolly, i Safia poskytuje spoustu informací a posílá vás na úkoly, aby jí pomohli objevit odpovědi.

Nakonec je tu Katsumi. Je vůdkyní tenkokrkých, skupiny méně čistých upírů, na které čistokrevní upíři shlížejí s opovržením. Je starší, poznamenaná lety bojů, a bijícím srdcem jinak tenkého příběhu. Zatímco téměř všichni kolem Phyra po něm žádají věci ve prospěch vlastních zájmů, Katsumi jedná téměř výhradně jménem svého lidu. Stejně jako Safia, je i Katsumi upírkou plnou srdce.

Ostatní postavy nevynikají. Ať už je to nový princ města, různé kontakty z klanů, na které narazíte, nebo dokonce nepřátelé, se kterými se setkáte po cestě - žádná z nich nezanechává trvalý dojem.

Bohužel si nemyslím, že nějaká existuje. Ale Bloodlines 2 má své momenty. Největší z nich je samotný Maškaráda. Ve VTM je úkolem každého upíra (kindreda) udržovat své bytí v tajnosti. Maskují se mezi živým světem. Porušit maškarádu, odhalit existenci upírů živým, je největší ostuda.

Udržování Masquerade naživu je minihra v Bloodlines 2 a jediná věc, která udržovala Seattle na dálku zajímavým. Pokud se nacházíte v zorném poli živé osoby, nemůžete používat žádné ze svých schopností. Pokud si vás všimnou, situace se vyhrotí až do té míry, že budete pronásledováni policií, která začne střílet. Koneckonců jste monstrum.

Nenechte se mnou špatně pochopeni, vzhledem k tomu, jak je tato mapa postavená, s tak málo zajímavými místy na ulicích a velkými vzdálenostmi, které je třeba překonat během misí, bych rozhodně upřednostnil systém rychlého cestování. Měl bych být údajně všemocný starý upír s jménem, kterého se mnozí bojí. Proč znovu běžím po ulici jen proto, abych se dostal do jednoho baru, kde mi řeknou, že musím jít do jiného baru?

Stejně tak je zábavné skákat z jedné střechy na druhou jako Batman a je to dobrý způsob, jak se pohybovat po městě, pokud se chcete úplně vyhnout starostem s Masquerade. Hodně z toho je ale bez následků. Příliš často jsem skočil z vrcholu mrakodrapu a dopadl před lidmi na ulici s hlasitým thumpem, jen aby si toho ani nevšimli.

Největší frustrací, kterou mám při hraní Bloodlines 2, je, že zde vidím skrytou mnohem lepší hru. Příběh je složitý a má mnoho pohyblivých částí, vede hráče přes spoustu VTM světa. Dokonce i prostředí Seattlu by mohlo být za správných okolností vynikající.

Vampire: The Masquerade - Bloodlines 2 je vrchol promarněného potenciálu. Je to jedna z nejoblíbenějších franšíz TTRPG všech dob a původní hra se v průběhu let stala kultovní klasikou. Toto není pokračování, které jsme doufali, chtěli nebo dokonce očekávali. Je to Vampire: The Masquerade jen jménem.