O těchto hrách jsem neměl tušení, dokud jsem je nehrál
Už jste se někdy podívali na hru a úplně jste nepochopili, o co vlastně jde? Jako by mohla vypadat zajímavě, ale vy jste vlastně nerozuměli, o čem ta hra vlastně je? Nebo možná jste slyšeli celý ten humbuk kolem nějaké hry, ale mysleli jste si, že vypadá prostě příliš nudně nebo nezajímavě, aby si zasloužila veškerou tu pozornost, kterou dostala?
Velkou radostí her je jejich interaktivní prvek. Právě ten je odlišuje od téměř všech ostatních médií. A právě proto je pouhé čtení o hře nebo sledování, jak je hraná, tak odlišné od toho, když si hru zahrát sami. A tyto hry jsou jedny z nejvýraznějších příkladů toho. Prostě to nebude dávat smysl, dokud si to nevyzkoušíte sami.
9. Undertale
Musel jsi tam být
Undertale je jedna z těch her, o které víte, že je obrovská, ale je docela těžké pochopit proč. To, co dělá Undertale ještě těžším pro začlenění, je fakt, že se stal kulturním fenoménem na internetu prakticky ihned po svém vydání, a proniknout do něj působilo, jako byste museli prořezat vrstvami diskuzí, abyste hru pochopili. Jako by to bylo nějaké nekonečné ARG.
Samozřejmě, můžete si taky jednoduše zahrát hru. Opravdu je to docela výjimečné. Do hry jsem vstoupil roky poté, a odmítal jsem se účastnit všech online diskuzí, protože bych jinak hře nikdy nedal šanci. A skutečně je to jeden z lepších příkladů hry, která je tak bolestně vědoma sama sebe, až po samotnou myšlenku, proč vlastně boj v hrách existuje a co přijímáme jako výchozí stav.
8. Dragon's Dogma
Nikdy nezapomenu na Žabího Nastyho
Fextralife Wiki
Jedním z nejsilnějších taháků hry Dragon’s Dogma je něco, co by v jakékoli jiné hře bylo považováno za zjevnou vadu. Hra nemá žádného předem připraveného společníka; všichni společníci jsou organicky vytvořeni jinými hráči, aby si je mohl najmout během svého dobrodružství. Zvenčí může být těžké pochopit, proč je toto považováno za něco tak dobrého.
A opravdu to nebude dávat smysl, dokud si to nevyzkoušíte hrát. Najímání těchto společníků, kterým se říká Peonové, působí mnohem osobněji. Učí se od svých vlastních mistrů, a to znamená, že se budou chovat jinak než jakýkoli jiný Peon, kterého si najmete, i když mají stejnou třídu a sklony. Setkal jsem se s Peonem jménem Frog Nasty, a vyděsil mě způsobem, jakým může jen zvrácená lidská mysl v momentálním rozhodnutí. Frog Nasty by se nikdy nedostal do celé hry jako upravený společník.
7. Cokoliv od týmu Ico
Recenze tomu nedokáží dostát
Téměř každá hra od Team Ico (nyní GenDesign) je proslulá. Ico představuje původní název studia, zatímco Shadow of the Colossus je často považován za mimořádně ceněný. Dokonce i nejproblematičtější hra studia, The Last Guardian, je považována za výjimečnou hru. Ale chvála není opravdu nic platná, pokud se podle ní nejedná.
Slova a videa mohou zajít jen tak daleko. Teprve až budete muset sami vést Yordu, až budete muset sami probodnout Colossa čepelí, až budete muset sami bolestně vést Trica, tyto hry konečně dostanou smysl. Váha ovládání, pusté oblasti, ve kterých se ocitnete. Dává to smysl, když jste to vy, kdo mačká tlačítka.
6. Dark Souls 2
Z Fromova magnum opus (?)
Fextralife Wiki
Nemá smysl předstírat, že hry od FromSoftware jsou nějaké neznámé, složité klenoty. Byly napodobovány donekonečna, jsou neuvěřitelně populární a jejich popularita stále roste. A i když mohou mít složité příběhové prvky, které dávají smysl jen při přímé zkušenosti, zvenčí jsou stále poměrně přístupné.
Ne, v Dark Souls 2 se to stává složitější. Existuje skvělý důvod, proč je to tak kontroverzní hra - současně oslavovaná jako nejlepší i nejhorší hra od Fromu. Když se na ni díváte zvenčí, těžko byste pochopili, co je na ní vůbec odlišné. Souboj a design nepřátel se zdají být stejné, úrovně jsou vytvořeny podobným způsobem. Jaký je tedy velký problém? Kromě toho jsou tyto názory anatématem pro tábory, které hru buď milují, nebo nenávidí, a teprve hraním ji skutečně pochopíte.
5. Kingdom Hearts
Proč se Sephiroth zase bije s Donaldem a Goofym?
Kingdom Hearts je nesmírně populární, i když vychází nová hra jen jednou za uherský rok. Má neuvěřitelnou sílu nostalgie, která přivádí zpět staré fanoušky, a kouzlo Disney, které přitahuje nové hráče. Je to pěkné a stabilní. Kromě těch, které Kingdom Hearts ještě nepřesvědčil, je docela snadné na to koukat a vidět v tom nic víc než chodící reklamu na Disney, další peříčko v obrovském spotřebitelském klobouku.
Kromě toho, že Kingdom Hearts je mnohem víc. Je neuvěřitelně upřímné a baví se se svými postavami z Disneyho způsobem, který už dnes běžně nevidíme. A ano, je k nezaplacení vidět postavy z Final Fantasy, jak interagují s postavami jako Mickey Mouse, i když některé věci působí jen jako fanouškovská služba. Kdo jsou ti lidé, kteří chtěli vidět Mickeyho Mouse bojovat se Sephirothem, to se nikdy nedozvím. Ale jsou to pořádné vzrušující momenty a aura všude kolem.
4. Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin
Jack je velmi rozzlobený a podivně okouzlující protagonista
Fextralife Wiki
Když byl oznámen Stranger of Paradise, byl odsunut stranou dříve, než vůbec dostal šanci zazářit. Od prvního dne se s ním zacházelo jako s memem. Hlavní postava, která vypadala neuvěřitelně genericky, a kterou vývojáři přiznali jako prostě neuvěřitelně, nezměrně rozzuřeného muže. Nepomohlo ani to, že v jeho počáteční demo byla výkonnost velmi rozporuplná a grafika nechávala hodně co přát.
Ale vážně, Stranger of Paradise je jedinečný. Naprosto vážně říkám, že Jack Garland je protagonistou Final Fantasy nejvyšší úrovně. Při hraní hry bude příběh působit velmi nesourodě, vaši společníci budou mluvit, jako byste měl vědět něco, co nikdy nebylo řečeno. A pak, konečně, to všechno do sebe zapadne. Nejen pro vás, ale i pro Jacka. Tato cesta je pro oba. Tak vyrazte ven a zabijte Chaos. Opravdu to stojí za to.
3. Křižáci
Slíbím, že je to víc než jen nabídky
Jsem nenasytný fanoušek her na velkou strategii. Prostě je zbožňuji a jejich nesčetné menu. Mám pocit, že ve hrách tráví více času posouváním menu a procházením mapy a poznáváním hodnot a míst než samotným plněním konkrétních úkolů. A chápu to. Pokud jste nikdy nehráli hru na velkou strategii jako Crusader Kings, může se vám zdát nepřístupná. Kdo by si totiž zahrál hru jen proto, aby manipuloval asi 50 různými menu?
Ale jde o to, co ty menu představují! Když přesně zjistím, odkud přicházejí mé armády, vím, koho mohu účinně dobýt. Pokud projdu něčí rodokmen, mohu najít jejich žijící potomky a místo toho dosadit na cizí trůn někoho, kdo mi bude příznivější. Ta menu vytvářejí příležitosti pro hraní rolí. A někdy se to pokazí. Není to přesně vzrušující na pohled, ale je to nesmírně zábavné, když spravujete všechna ta menu pro své vlastní cíle.
2. Skvělá stovka jedna
Dostaneš to, až se dostaneš ke závěrečným titulkům
PlatinumGames je známé svými akčními hrami zaměřenými na postavy. Jsou nápadité a stylové, a zároveň nesmírně zábavné. Hry jako Bayonetta mohou být neuvěřitelně trestající, ale také jsou shovívavější, pokud jde o to, jak můžete stavět komba, což umožňuje i nezkušeným hráčům se do těchto her zapojit. Pak tu máte také The Wonderful 101, a to je hra, která vizuálně jednoduše nedává smysl.
The Wonderful 101 je akční hra s postavami. Je plná akce a vzrušení. A přesto, i přes to všechno, je téměř nemožné se na ni podívat a skutečně pochopit, co se děje. Na obrazovce se doslova pohybuje stovky lidí najednou, vše je z izometrické perspektivy a musíte tahat své zbraně v reálném čase. Upřímně řečeno, i při hraní hry budete stále zápasit s tím, jak na ni kliknout, ale opravdu to není jako nic jiného tam venku.
1. Death Stranding
Ano, chůze může být tak zábavná
Death Stranding je o chůzi. Pokud jste někdy viděli trailer na Death Stranding, byli jste uvedeni v omyl ohledně toho, o čem hra ve skutečnosti je. Tyto trailery jsou v podstatě definicí hype momentů a aur. Death Stranding jich má ve skutečnosti velmi málo. Budete chodit všude. Budete neustále padat. Budete poškozovat náklad. Nebudete se plížit ani se zapojovat do přestřelek. To není to, co dělá nosič.
Dokonce i v Death Stranding 2, kde jsou akčnější prvky posunuty do popředí, je to stále především hra o chůzi. Klasický simulátor chůze. A budu první, kdo přizná, že jen sledovat to není zábava. Sledujte chůzi, není zábavné! Ale když to jste vy, kdo plánuje cestu, vybírá, co si s sebou vzít, a je opatrný při každém kroku, pak pochopíte, jak vzrušující a stresující může být Death Stranding. 'Zábava' není vším a koncem herního designu.