Nejlepší závěreční bossové ve hrách

Shrnutí

• Nezapomenutelní závěreční bossové jako Fatalis v Monster Hunteru vedli k ikonickým herním momentům.
• Klasičtí bossové jako Gwyn ve hře Dark Souls nabízejí náročné, ale zároveň působivé souboje.
• Různí koneční bossové, jako senátor Armstrong v Metal Gear Rising, poskytují napínavé souboje plné adrenalinu.

Bossové jsou jednou z těch základních věcí v hrách, které existují od samého začátku. Velký zlý protivník, který je obvykle konečnou výzvou bránící vašemu postupu na vaší cestě, vytváří některé z nejikoničtějších momentů ve hrách.

Vzhledem k tomu, jak klasickými základy jsou, je z čeho vybírat, ať už nové nebo staré. Někdy jsou nejlepší souboje proti někomu, kdo má s protagonistou hluboké vazby, nebo možná jste jen jediná osoba, která je může zastavit. Někdy to může být dokonce abstraktnější, ale nejdůležitější je, jak nezapomenutelní jsou.

Aktualizováno 30. března 2025, Hilton Webster: Hry se za desetiletí od svého vzniku hodně změnily. Ty jednoduché 2D postavičky se proměnily v 3D modely téměř k nerozeznání od skutečných lidí, návody jsou minulostí a samotné naučení se mechanik hry je dnes běžné. Co se však nikdy nezměnilo, je láska ke skvělému závěrečnému bossovi, který uzavře vaše dobrodružství. Podívejme se tedy na další možnosti. Máme spoustu skvělých tipů.

Smrtelný

Lovec monster

V sérii Monster Hunter je spousta příšer. Je to v názvu, to je ten hlavní bod. Každá hra samozřejmě má nějakou obzvlášť nebezpečnou příšeru, se kterou se musíte potýkat, tu, která spouští události hry. Přesto mezi všemi nimi v celé sérii jen málokterá může konkurovat původní hrozbě - Fatalisovi.

Fatalis se objevil jako poslední boss v původním Monster Hunter, a také se objevil v jiných podobách jako poslední boss v několika dalších hrách série. Jedním z jeho nejbombastičtějších vystoupení bylo v Monster Hunter World, kde se objevil v úplně poslední aktualizaci hry jako stvoření povstávající z popela historie, aby znovu způsobil chaos lidstvu.

Lavos

Chrono Trigger

Nelze přesně popsat, co Lavos je. Jsou podnětem k zničení světa, ale zároveň nástrojem jiných, a možná také vědomou bytostí sama o sobě. Celá hra směřuje k vašemu finálnímu střetu s nimi, přičemž bitva probíhá napříč všemi časovými obdobími ve hře. A i když vyhrajete, nevíte, co Lavos je, ani zda se vrátí. Ale prozatím je čas bezpečný.

Červená

Pokémon

Pokemon je složitá série k diskusi. Je obrovská, zahrnuje nespočet dílů a je jednou z nejznámějších značek na světě. Mnoho z těchto her je také velmi, velmi rozbitých kvůli neudržitelným vývojovým cyklům. Ale když máte tak silný kulturní vliv, vše se může a musí prodávat.

Část této prodejní síly pochází z jeho postav, a kdo je populárnější než Red, nejranější tvář franšízy? Hlavní postava původní hry se stal tajným bossem na vrcholu Mt. Silver ve hrách 2. generace a dokonce se objevil znovu jako dospělý ve hrách Sun & Moon. Také nikdy nemluví, protože je technicky hráčem. To, že je tak mocný, je vlastně kompliment.

Šéf

Metal Gear Solid 3

Jen velmi málo her je schopno být tak otevřeně *ach* politické jako Metal Gear Solid. No, můžete si být jisti, že ve všech vašich hrách se politika objeví, Metal Gear jen nechce, abyste si toho nevšimli. Předchozí díly se zabývaly hypotetickou budoucností, ale Metal Gear Solid 3 se plně ponořil do skutečných historických událostí. Kde jinde by byla lepší atmosféra napětí a špionáže než doslova za Studené války?

A jaký lepší symbolický význam bezúčelné války než být nucen zabít vlastní rodičovskou postavu? Boss vychovala Snakea, zradila ho, ale nikdy nepřestala ho milovat. A při snaze zachránit svět byla zabita jím mezi Hvězdami Betléma. Mít během těchto posledních okamžiků v uších písničku Snake Eater jen zhoršuje hořkost celého okamžiku.

Matka Miranda

Resident Evil Village

Hry Resident Evil vždy trpěly méně než skvělými závěrečnými bossy. To neznamená, že jsou hrozné (i když některé skutečně nejsou z nejkvalitnějších), ale často blednou ve srovnání i s dřívějšími bossy ve stejné hře. Resident Evil Village to naštěstí napravuje.

Vesnice nabízí řadu různorodých bossů a Matka Miranda se nějakým způsobem vyhne osudu většiny z nich tím, že v závěrečném souboji zůstává přibližně humanoidní. Mění podoby, manipuluje s tvými představami a provokuje tě. Přestože se objevuje jen omezeně, působí osobněji. Také nemá zářící části, na které by bylo možné střílet.

Zanza

Xenoblade Chronicles

I když se řada nyní rozrostla mnohem víc, než jak začínala, původní Xenoblade Chronicles si stále drží zvláštní místo v srdcích mnohých. S režiséry dabingu, které jsou dodnes neobvyklé, a s bystrým pochopením filozofických ideálů, které zkoumá, je to hra definovaná nejen svou rozlehlostí, ale i myšlenkami, které prozkoumává.

Proto když na konci bojuješ s doslovným bohem, nepůsobí to tolik jako důsledek ambicí ohledně stupňování síly, ale jako úmyslný bod vlastní literární kritiky. Že bohové jsou myšlenkou stvořenou člověkem a že jim nemusí být člověk podřízen. Zrození nového světa, který si přeješ, i kdyby se to bůh snažil popřít.

Royce

Tranzistor

Společnost Supergiant Games se s každým svým vydáním stala silnější, od skromného Bastionu po celosvětově proslulý Hades. Mezi těmito všemi významnými vydáními se nachází Transistor, dílo science fiction a umlčených hlasů.

V Transistoru můžete hru zastavit, abyste si naplánovali své útoky, schopnost, kterou se zdá, že máte jen vy. Až do chvíle, kdy potkáte Roycea. Ten rychle převrátí situaci ve svůj prospěch a dokáže zpomalit čas, aby mohl provádět vlastní útoky proti vám, přičemž využívá mnoho stejných schopností jako vy. Boj s ním je vzrušující a dává vám ochutnat, čemu čelili vaši vlastní nepřátelé po celou hru.

Oralech

hranice

Pyre je často přehlížena jako jedna z nejlepších her od Supergiant. Není to jen jejich nejlepší hra, ale jedna z nejlepších her vůbec. Je to skutečně důkaz toho, že hry mohou být uměním, kde každá volba a každá postava jsou organické a přitom do sebe zapadají. To se obzvláště výrazně ukazuje u Oralecha, jinak neviditelného antagonisty, až do závěrečných hodin hry.

Zrazen lidmi, kterým chtěl pomoci, se stal pomstychtivým démonem bloudícím Dolním světem. S rostoucími sázkami je finální souboj s ním stejně tak záměrným rozhodnutím, jako jsou vaše vlastní schopnosti. Prohrajete, abyste ho osvobodili a odsoudili své vlastní lidi do Dolního světa? Nebo ho budete držet zavřeného pro vlastní svobodu, čímž snížíte šanci na bezevražednou revoluci?

Démonický král

Slzy království

Po dlouhé pauze od dob Twilight Princess se Ganondorf konečně triumfálně vrátil v Tears of the Kingdom, plnějším a dostatečně hydratovaným, aby uhasil vaši žízeň. Většinu hry je spíše hrozivou přítomností, jeho ochrnuté tělo vystoupalo do neznámých oblastí. Vize minulosti tvoří většinu jeho vystoupení.

To se změní, jakmile narazíte na konec. Ganondorf se znovu oživuje a bojuje s vámi jeden na jednoho v nejhlubších Hloubkách Hyrule. Ach, ale jedna fáze nestačí. Probudí svou skrytou moc a svolá přízraky, aby vás držel na uzdě. Je však potřeba ještě více síly. Tajemný kámen je spotřebován a stává se z něj Démonický drak. Tanec napříč oblohou Hyrule nakonec znamená konec vlády Temného krále.

Havraní zobák

Metroid Dread

S rozšířením žánru Metroidvania je dnes těžké přesně říct, co přesně definuje hru Metroid. V mnoha ohledech se Metroid Dread drží osvědčených silných stránek předchozích her, ale zároveň si pohrává s pohyblivostí a vyprávěním, aby si vytyčil svůj vlastní nový směr, což potvrzujeme i v naší recenzi. A zatímco hry Metroid nikdy nezklamaly v oblasti bossů, Dread je posouvá na zcela novou úroveň.

Boj proti Raven Beakovi je silný. Od samého začátku můžete očekávat, že bude vaším posledním soubojem, ale to neubírá na jeho síle. Má několik fází, z nichž každá testuje vaše dovednosti. Obrovské lasery, filmové úhly kamery, dynamická pozadí - to všechno drží Samus v pohybu. A vše vyvrcholí okamžikem, který přináší nové důsledky pro postavu Samus.

Skála (a Wesker)

Resident Evil 5

Na rozdíl od mnoha dalších položek na tomto seznamu není Resident Evil sérií proslulou souboji s bossy. Samozřejmě se tu a tam objeví nějaké zábavné nebo nápadité souboje, ale mnohé z nich se zredukují na „střílej do svítícího místa“, což činí většinu běžných nepřátel vzrušujícími protivníky. S Resident Evil 5 se však série efektivně proměnila v plnohodnotnou akční hru.

Vyšlo také zhruba v období rozmachu rychlých časových událostí (quick time events). Resident Evil 5 má sice docela dost nedostatků, ale nelze popřít jeho kulturní vliv. Bojovat v obrovské sopce, přeskakovat propasti, aby se předešlo žhavé smrti, to vše jen proto, abyste se setkali se svým skutečným rivalem, kterého mohl porazit jen Chris Redfield - Boulderem. Přesto s efektivními QTE Chris zbourá Boulder na prach. Wesker je také někde poblíž.

Jergingha

Skvělá 101

Možná jste si v této fázi všimli, že PlatinumGames má na tomto seznamu docela hodně položek. Na jejich obranu, je těžké nevytvořit výrazného závěrečného bosse, když je váš bojový systém už sám o sobě tak odměňující díky svým mechanismům, a Platinum jsou v tom mistry. The Wonderful 101 byla hra, kterou mnoho lidí přehlédlo kvůli její počáteční exkluzivitě pro Wii U a izometrické kameře v akční hře s postavami.

Věc je taková, že Wonderful 101 je jednou z nejradostnějších a nejunikátnějších her vůbec. Každý souboj je čisté divadlo, ale velké finále proti Jerginghovi stojí za to zapamatovat. Je narvaná po okraj minihry, gagovým dialogem, mechy, QTE a prakticky vším, co si dokážete představit, že by se do ní dalo vměstnat. Je to vrchol okamžiků vzrušujícího hraní a zároveň hra, která se nikdy příliš vážně nebere.

Bowser

Mario

Ačkoli by si Mario zasloužil pořádně vymáchat tvář, je smutně hlavní postavou sobě sloužící franšízy, po které nese jméno. Mario má znepokojivě rozsáhlé mediální impérium, které zahrnuje tolik různých médií, ale vždy to nakonec vede zpět k jeho rivalitě s Bowserem.

Je to úžasná trojice — Mario, který je zamilovaný do Peach a zachraňuje ji. Bowser, který je také do Peach tak zamilovaný, že ji unáší. A Peach, která si prostě přeje být nechána na pokoji. Takže i když se Mario a Bowser na konci většiny her nakonec perou, opravdu by si měli jenom dát pusu a smířit se.

Ender Drak

Minecraft

Minecraft pochází z úžasně skromných začátků, z jednoduché radosti přežít noc a stavět cokoli, co si vaše mysl dokázala představit. To, že by taková hra dostala příběh, by člověk rozhodně neočekával, a přesto od té doby vzniklo několik mediálních projektů, které, ano, opravdu mají příběh.

No, hra má také svůj (sice jednoduchý) vlastní příběh, který vrcholí humorně dobrým závěrečným bossem. Po cestě do vhodně pojmenovaného Endu vás přes propast čeká Ender Dragon. Po dramatickém souboji s obrovskou bestií se objeví vejce a vy uvidíte závěrečné titulky. A lidé říkají, že Minecraft je nekonečný.

Grigori a senescha

Drakův dogma

Dragon's Dogma je hra, která se od většiny ostatních liší. Samozřejmě kromě svého vlastního pokračování, i když i to má jiný zaměřením než originál. Kombinace prvků akční hry s RPG a staré dobré stolní systémové party, unikátní pro každého hráče, znamená, že nikdo nemá stejný průchod hrou, a také že každý souboj je hmatatelným zážitkem. Mít u boku vlastního vlastnoručně vytvořeného člena party během velkého finále je něco, co si může nárokovat jen málokdo, a pokud je to uděláno dobře, je to obzvláště uspokojivé.

Po honbě za titulárním drakem Grigorim nabízí mnoho odhalení o světě (například s kým jste zamilovaní). Porazit ho není snadný úkol, probíhá to na obrovské, neustále se měnící aréně. Ale tím to nekončí, protože Grigoriho porážka vede k příběhu po hře, který vyústí v boj se Seneschalem, správcem světa. To je samo o sobě skvělý zážitek, ale teprve v režimu New Game Plus, když je Seneschal dalším hráčem (nebo dokonce vámi samotným), se skutečně projeví tematická váha.

Mistr

Důsledek

Fallout je dnes docela těžké oddělit od jeho moderního pojetí, cynická ikona proměněná v kus zboží a maskota, který pravděpodobně úplně nechápe své vlastní motivy a estetiku, ale původní hra nastavila standard. Původní Fallout byl vydán v roce 1997, byl izometrický a byl plný textů, které byly více než trochu kritické vůči jeho mnoha inspiracím.

Samozřejmě, byla to také hra, která pomohla oživit RPG na Západě, a dokládala to svým závěrečným Bossem, Mistrem. Nazývat je bossem je zajímavé, protože to téměř naznačuje, že s nimi musíte bojovat. To je možnost, jistě, ale stejně tak můžete použít svůj stříbrný jazyk a jednoduše je přesvědčit, že celý jejich plán je vlastně chybný a odsouzený k neúspěchu. A opravdu, kdy naposledy vám hra umožnila přesvědčit bosse, aby zemřel jen mluvením?

Yami

Okami

Už jste někdy přemýšleli o tom, že existuje tak málo her, které se skutečně pokusily vytvořit zážitek podobný Zeldě, a jak ještě méně jich uspělo? Okami je odpovědí na to, vzdává velkou poctu svým inspiracím a zároveň si kráčí nádhernou vlastní cestou. Krásné umění hry je samo o sobě dostatečné k tomu, aby zpevnilo její odkaz.

Konečný boss působí jako dokonalý způsob, jak vše ukázat. Na rozdíl od většiny ostatních bossů ve hře je spíše technologický než folklorní, přesto je o to hrozivější. Yami, pokud jde o čistou mechaniku, ve skutečnosti není nejlepším bossem ve hře. Jde o to, jak celý svět spojí síly, aby vás porazil, jak vyžaduje, abyste použili všechny své schopnosti, ty samé schopnosti, které jsou posíleny lidmi, kteří vás chválí. Dokonce se mu podaří udělat Issuna symaptickým na jedinou scénu.

Shao Kahn

Mortal Kombat

Mortal Kombat, přestože je jednou z nejkrvavějších her vůbec ve svých raných dílech a vyvolal masivní kontroverze, je také jednou z nejúspěšnějších bojových her vůbec. Je to obrovská franšíza s příběhem, který je pravděpodobně mnohem lepší, než jak mu přisuzujete. Přesto většina her sdílí jeden společný faktor.

Shao Kahn. Přestože byl představen až ve druhé hře a slouží jako závěrečný boss pouze občas, je prakticky tváří série. Objevil se jako závěrečný boss častěji než kterýkoli jiný charakter a je známý svou absurdní brutalitou. Porazit ho bylo a stále je obrovským úspěchem, zejména když vezmeme v úvahu, že každý okamžik, kdy vás nenapadá, vás místo toho zesměšňuje.

Hádes

Hádes

Roguelike a roguelite hry existují už od doby, co vyšla hra Rogue v roce 1980. Základní princip je jednoduchý, ale náročný: při smrti ztratíte část svého pokroku, nebo i všechen. Je to žánr, který dal vzniknout mnoha obtížným hrám, ale studio Supergiant proměnilo tento žánr ve skvělý nástroj pro vyprávění příběhů.

Hades má spoustu věcí k milování, od příliš atraktivních bohů až po zdánlivě nekonečný dialog. Žádná hra tohoto typu by nebyla kompletní bez dobrých bossů, kteří otestují vaši sestavu a dovednosti, a boj s opravdovým Hadem na konci je skvělý. Někdy podlehne vašim schopnostem snadno, jindy vás vrátí zpět do Styxu. Vždy je vítanou výzvou.

Matka Mozek

Metroid

Metroid je zábavná franšíza, která začala již v roce 1986, přesto některé její boční pokračování jsou vlastně lehké restartování a remaky té úplně první hry. Je to důkaz silného základu, ale také nekonečného kouzla otevřené povahy těchto her.

Vzhledem k tomu, že většina her sdílí tolik společného, je třeba uznat, že i konečný boss je obvykle stejný: Mateřský mozek. V původní hře se Mateřský mozek bojuje v uzavřené místnosti s velmi přesnými lasery, a pak v Super Metroid získává novou podobu, která je poražena s pomocí Dítěte Metroida. Působí jako rodina vzhledem k tomu, kolik je třeba je vidět, ale alespoň vše končí starým dobrým útěkem z báze v přesně načasovaném okamžiku.

Dutý rytíř a Záře

Hollow Knight

Hollow Knight uchvátil svět hned po svém vydání. Má fantastické ručně kreslené umění, pohádkový melodický soundtrack a opravdu okouzlující sadu postav. Je stylizován jako Metroidvania a přináší také spoustu nových prvků do tohoto žánru. Je však také známý pro své náročné souboje.

I když mnozí nazývali Hollow Knight Soulslike kvůli jeho obtížnosti, srovnání se skutečně projevuje v tom, jak vyvíjí svůj svět. Například závěrečný souboj proti Hollow Knightovi je neuvěřitelný, ale skutečná tíha bitvy se projeví až porozuměním. Ještě lépe, toto porozumění vás může dovést k pravému závěrečnému bossovi: Radianci. Není to žádná bonusová odměna, ale opravdu děsivý závěrečný souboj, jaký ve hře nenajdete nikde jinde.

Jubileum

Bayonetta

Akční hry s postavami měly vždy zálibu v okázalých bitvách. Rané začátky v Devil May Cry a jeho ikonickými bossy jako Phantom, panteon God of War a samozřejmě mnoho obrovských andělů z Bayonetty. Bayonetta zejména ráda překračuje hranice a její závěrečný boss si tuto pověst zaslouží.

Jubileus, Stvořitel je obrovský, božstvo hodné její velikosti. Její boj není jednoduchý akt mlácení do její tváře a končetin při stání na jedné platformě, jako by to dělali jiní. Místo toho jste uvězněni uvnitř velké kupole, pobíháte po měnících se úlomcích země a mlátíte do Jubileus. Díky tomu opravdu působí impozantně, její velikost skutečně má význam. I přes mnoho příspěvků v sérii, žádný nepřekonal absurditu Jubileus.

Kefka

Final Fantasy 6

Ačkoliv je Final Fantasy 7 často považováno za nejúspěšnější díl série Final Fantasy, který přinesl sérii do 3D, FF6 byla vrcholem jejich pixel artu. S několika předchozími díly za sebou vědělo Square Enix, co dělají, a vytvořilo mistrovské dílo a jednoho ze svých nejpamátnějších padouchů.

Kefka je děsivý monstrum. Není narozen, ale vytvořen, Kefka toužil po ničem jiném než po čistém chaosu a činil to všechno zneklidňujícím, hravým způsobem. S cílem zničit samotné stvoření jeho úžasné téma „Dancing Mad“ působí naprosto vhodně. Každá jeho část je hrozbou, od hudby po bojiště, a vše je o to nepříjemnější jeho čistou radostí.

Měsíční přítomnost

Bloodborne

FromSoftware možná získalo svou nejnovější slávu díky hrám ze série Souls a jejich charakteristickému boji, ale vrcholem jejich práce je Bloodborne. Je to tak strašidelný svět, že se zdá, že každý jeho aspekt je vytvořen s ohledem na hudbu, zbraně a nepřátele. Není to vždy dokonale vyvážený zážitek, ale je to tak dobře zrealizované.

Proto je jeho závěrečný boss tak odlišný. Aby jste se s ním vůbec mohli utkat, musíte najít tři neznámé pupeční šňůry a sníst je, a porazit již tak neuvěřitelný boss fight, kterým je Gehrman. Pak se můžete postavit samotnému ztělesnění měsíce. Ve skutečnosti jsou docela snadným bossem, i přes to, že mohou vysát vaše zdraví na jediný bod. Inspirovali takový úžas a děs, což se hodí k eldritskému hororu.

Ganondorf

Soumrak Princezna

Legenda o Zeldě položila základy mnoha skvělým aspektům videoher a dokonce je znovu revolučním způsobem posunula s Breath of the Wild. Po temnějším příběhu Ocarina of Time a lehčím, přátelštějším pojetí Wind Wakeru byli lidé připraveni na něco drsnějšího, a Twilight Princess jim nabídla všechno, co chtěli.

Velká část hry se soustředí na Twilight Realm, na Midnu a Zanta a na temnotu prosakující do Hyrule. Ganondorf však není nikdy daleko a odhaluje se jako skutečný orchestrátor událostí. Závěrečný souboj na koni přes Hyrule Field, který vyvrcholí soubojem jeden na jednoho proti Temnému pánovi, je okamžik, na který jen těžko někdo zapomene.

Xemnas

Kingdom Hearts 2

Kingdom Hearts je jedna z těch sérií, do kterých je nesmírně obtížné se začít dostávat, i když je nyní každá hra celkem snadno přístupná. To znamená, že se hodně spoléhá na nostalgii, jak na naší dětství, tak na lásku k starším Disneyovským dílům. Už s pokračováním se od toho poměrně rychle vzdaluje, ale Sora vždy v srdci působí jako dětství, na které si vzpomínáte.

Konečná bitva v Kingdom Hearts 2 působí, jako by ji téměř vymyslelo dítě jako nějaké epické závěrečné střetnutí. Skáčete přes mrakodrapy, rozsekáte je napůl, duelujete s Xemnasem pomocí světelných mečů, odrážíte miliony laserů najednou, létáte všude kolem a porážíte obrovská monstra. A nakonec ho porazíte silou přátelství. To ho ale stejně nebrání vrátit se v pozdějších hrách.

Cynthia

Pokémon

Každý má své vlastní vzpomínky na Pokémony, ať už začal už u první generace, nebo až s nejnovějšími díly. Jedna generace, která má zvláštní místo v srdcích mnoha lidí, je čtvrtá generace, především Platinum. Krásná hudba, ikonickí Pokémoni a nádherné lokace. Možná nejvíce však zůstává v paměti Cynthia.

V typickém stylu Pokémonů se s ní setkáte mnohokrát, než se odhalí jako šampionka, i když to není velké překvapení. Dodnes je však považována za jednu z nejobtížnějších. Její téma je napínavé, její Garchomp ničí mnoho týmů. Objevuje se dokonce i v jiných hrách, pro případ, že byste si mysleli, že jí můžete uniknout.

Baldur

Bůh války (2018)

God of War byl vždy dobře známý seriál, jehož jmenovitý bůh války, Kratos, je prostě čistým zabíjecím strojem. V nejnovější hře je však měkčí postavou, někým, kdo chce zanechat za sebou veškeré to krveprolití. Ale nikdy by takovou věc nemohl jen tak lehce odložit.

V zemi severské mytologie Kratos narazí na Cizince Baldura, který se stane něčím jako nezničitelný rival, až do samotného konce, kdy opět pocítí bolest a může skutečně zemřít. Souboj je bombastický, vrhá vás po aréně, zatímco Baldur a Freya se snaží vás zničit. Je to téměř odraz Kratova vlastního minulého života a tím dává Baldurovi soucitnější odchod, než by měl v minulosti.

Finální nápor bosse

Nier: Automata

Nier Automata je velmi oblíbená hra, s postavami, které vám říkají, že jsou logické bytosti dokonalé přesnosti, ale postupně se ukazuje, že jsou mnohem víc... lidské. Je to svět tak odlišný od našeho, a přitom s neustálými paralelami. A uprostřed veškerého toho emočního zmatku je krásný bojový systém, který dělá každé souboje radostí.

Může se vám téměř stát, že se budete cítit provinile, když si užíváte tak dobrý systém proti tolika nepřátelům, kteří jen chtějí existovat, a konec Automata vás nutí bojovat proti tolika z nich. Ko-Shi a Ro-shi se dvěma postavami, Červené dívky, a potom finální konfrontace, kde si musíte vybrat stranu. I když je boj skvělý, nevycházíte z toho bez následků, alespoň po emocionální stránce.

Omega Flowey

Undertale

Neexistuje nic, co by se dalo srovnat s dopadem, jaký Undertale měl na internetovou diskusi. I když čerpá hodně ze starších her, jako je Earthbound, a existovalo mnoho dalších her s absurdní pověstí, Undertale téměř působí jako hra s prorockým pochopením toho, jak bude hrána.

Například Flowey. Ten veselý, ale poněkud nátlakový průvodce tutoriálem se zdá být trochu šílený, navíc jsou pravděpodobně prvním závěrečným bossem, se kterým se většina hráčů setká, jako něco... docela odlišného. Flowey nevypadá jako Flowey, když s ním bojujete, ale spíše jako nějaká nesvatá chiméra vytvořená úpravami ve Photoshopu. Je to docela zvrat a jeden, který se snadno nezapomíná.

Papež

Assassin's Creed 2

O směru série Assassin's Creed toho lze říci mnoho, ale Assassin's Creed 2 je mnoha fanoušky oslavován jako vrchol série — obrovská stavba postavená na omezeném základu originálu. Přesto vzhledem k tomu, kam se série od té doby vydala, se rvačka s papežem v tajném bunkru civilizace jeví jako poměrně realistická.

S příběhem probíhajícím přes téměř 40 let si hráči skutečně začnou vážit Ezia a jeho hledání pomsty. Jeho vlastní motivace se postupně proměňují a nakonec se stávají něčím altruističtějším. Protože na konci ani nechce zabít muže, který mu ublížil, doslova papeže. Místo toho mu nabízí jednoduchý boxerský souboj, způsob, jak mu ukázat, že jsou všichni na zemi rovni v surových termínech, že papež není nějaká bytost nad ostatními.

Senátor Armstrong

Metal Gear Rising

Metal Gear je série, která se nikdy neřídila přísně pravidly. Vždycky šlo o neuvěřitelně meta-narativní zážitek s neustálým vědomím svého prostředí, a její bossové nejsou výjimkou, od těch typičtějších s výraznou tématikou až po bossy, které lze doslova zestárnout k smrti.

Metal Gear Rising je ale hra pro akční postavy, a přestože má kořeny ve stealth, působí typicky jako Metal Gear. A senátor Armstrong je silný padouch, doslova i obrazně. Ta závěrečná bitva v Rising, kde vás jen kopá kolem a zároveň manicky křičí, zatímco se navzájem roztrháváte na kusy, je tak neskutečně napínavá. Stejně jako mnoho Američanů před ním se mu ale nepodařilo vrátit Ameriku do její domnělé velikosti.

Gwyn

Temné duše

Dark Souls a velká část děl společnosti FromSoftware mají světy, které vyžadují určité čtení. Nejprve se mohou jevit jako velmi typické temné fantasy, poté však vedou k depresivnějšímu světu. Dark Souls je však ve své podstatě poselstvím naděje, neustálého vytrvání. Že tento bídný svět lze učinit lepším místem.

Gwyn je oslavován jako téměř božská bytost, někdo, kdo vyhnal temnotu ze světa a přinesl věk civilizace. Ale to světlo stále sláblo a svět se neúprosně sunul k nezastavitelnému osudu bez plánů. A když konečně potkáte Gwyna, je to smutné. Někdo tak vyděšený ze tmy, že táhl celý svět s sebou dolů.

Majora

Majora's Mask

Lidé se neustále snaží stanovit striktnější časovou osu pro sérii The Legend of Zelda, než jaká ve skutečnosti existuje, ale jak určuje příběh, svět má rozhodně cyklickou povahu. Téměř každá hra končí bojem proti Ganonovi v nějaké podobě, ať už jako jeho Gerudo forma Ganondorfa, nebo jako nějaké velké zvíře.

Majora's Mask porušuje tuto tradici. Žádná Zelda, žádný Ganondorf a ani Hyrule. Děj se odehrává v zemi Termina s hrozící koncem planety vysoko nad hlavou, tam je Majora. Skull Kid je jen obětí. Skutečný vícestupňový boj proti Majorovi je surrealistický, děsivý a odlišný od všeho, co Zelda předtím nebo poté udělala.

Vergilius

Ďábel může plakat

Devil May Cry, původně vzniklé jako prototyp Resident Evil 4, je dnes již samostatnou sérií s některými z nejoblíbenějších postav herního světa, od milujícího pizzu a zabíjejícího démony Danta po jeho bratříčka Vergila, který trpí extrémním syndromem hlavní postavy. Protože co by byla hra bez dobrého rivala?

Vergil existuje od samotného počátku DMC, ale DMC3 fungovalo jako jakýsi příběh původu pro všechny postavy, a tak s ním bojujete několikrát během hry. Přesto na úplném konci, z čistě malicherných důvodů, Vergil chce opět bojovat, aby dokázal, že je silnější. Vidět, jak oba během hry rostete, je velmi lákavé bojovat s bossem, který je stejně silný jako vy.

A hádej co? Je zpět v Devil May Cry 5 jako finální boss a je stejně malicherný.

Jabloň

Stín Kolosa

Shadow of the Colossus je jednou z těch neuvěřitelně zajímavých her, která inspirovala tolik dalších her, přesto jen málo z nich dokázalo znovu vytvořit stejné emocionální vrcholy. Spousta her převzala jízdu na potazích, široké otevřené pláně a obrovské nepřátele, po kterých můžete lézt. Ale jen málo z nich vás dokázalo nechat se cítit tak špatně kvůli tomu.

Na své cestě za záchranou někoho jiného lovíte 16 kolosů údolí, považujete jejich životy za méně důležité než život toho, koho zachraňujete. Poslední kolos, Malus — nejde o žádné epické střetnutí. V tomto okamžiku přichází přijetí toho, že jste spáchali velký hřích, a cesta, během které je musíte pokořit a dokončit, vám poskytuje dostatek času nad tím přemýšlet.

Sephiroth

Final Fantasy 7

Pokud jde o Final Fantasy, existují dva typy fanoušků - fanoušci Final Fantasy a fanoušci Final Fantasy 7. Často jsou tyto skupiny vzájemně odlišné. Sephiroth je záporák do své vlastní ligy nejen díky excelenci svého zpracování, ale také díky reputaci, kterou si získal napříč mnoha hrami a u svých oddaných fanoušků. Je mrtvý ještě před začátkem Final Fantasy 7, a přesto se objevuje ve všech mediálních materiálech s ním spojených.

• Sephiroth je docela fanouškem trestání Clouda, ale s naším průvodcem pro něj v Remake byste to měli být schopni omezit. Pokud to tedy není vaše věc.

Je to velké finále původního FF7. A Advent Children. A taky FF7 Remake. Jo, taky FF7 Rebirth. Objevuje se i v románech. Ale ne v Crisis Core, to je výhradně Vincentovo. Přesto je nějakým způsobem vidět jeho pečlivě upravené vlasy na konci každé hry jako návrat domů. Je to útěcha a fanouškovský servis v té nejvyšší míře.