Indie strategické hry, které dávají na frak velkým konkurentům

Strategické hry s velkým rozpočtem mohou působit, jako by je vytvářel výbor: bezpečné a trochu příliš předvídatelné. Ale nezávislé strategické hry? Ty riskují. Porušují pravidla. A často vás překvapí způsoby, jaké velké firmy nedokážou.

Po stovkách hodin strávených na obou stranách spektra jsem zjistil, že nejpamátnější okamžiky ze strategií často přicházejí od menších studií, která jsou ochotná být zvláštní, odvážná nebo hluboce osobní. Může to být mechanika, kterou jsem ještě nikdy neviděl, nebo příběh, který zasáhne silněji, než jsem čekal. Tak či tak mi často připomínají, proč jsem se do strategických her vůbec zamiloval.

10. Do průrv

Každé rozhodnutí bolí (v dobrém smyslu)

Into the Breach je vzácná taktická hra, která připomíná spíše šachy než válku. Neexistuje žádná náhodná šance. Každý tah nepřítele je předem naznačen. Takže když prohrajete, je to bohužel vaše chyba. Ten druh rozhodování s vysokou sázkou je přesně to, proč miluji strategické hry.

Strávil jsem hodiny tím, že jsem si v hlavě přehrával jednu neúspěšnou situaci a přemýšlel, co jsem mohl udělat jinak. Je to dokonalý příklad toho, jak indie hry odstraňují zbytečnosti a nutí vás opravdu přemýšlet. Žádné stromy levelování ani filmové nadbytečnosti. Je to jen elegantní (a bolestné) rozhodování.

9. Oplavky

Velká strategie bez války

Trvalo malému týmu, aby položil otázku: „Co kdyby Stellaris neměl boj?“ a Slipways je odpověď. Místo toho, abyste spravovali impéria pomocí diplomacie nebo bitev, propojujete planety obchodními cestami v hádance, která je více zen než nulová-sumová.

Neočekával jsem, že si to zamiluji (předpokládal jsem, že mi bude chybět napětí s životy na hraně), ale optimalizace ekonomiky napříč hvězdami je překvapivě uspokojivá. Je to osvěžující klidné, přitom to stále vyžaduje rozhodování s velkým rizikem.

8. Proti bouři

Budování města se skutečným napětím

Většina tvůrců měst je útulná, dokud není. Against the Storm vás vrhá do roguelite smyčky, kde stavíte osady s vědomím, že je nakonec pohltí věčný storm. Tento hrozivý časový tlak přidává skutečné napětí a nějakým způsobem to nikdy neomrzí.

Ztratil jsem přehled o tom, kolik kolonií bobrů jsem postavil a viděl zaniknout. Opakovatelnost je nepřekonatelná a proměnlivá výzva mě zabavila mnohem déle, než jsem původně očekával.

7. Wargroove

Půvab a výzva v rovnoměrné míře

Vyrůstal jsem s Advance Wars, takže Wargroove byl okamžitý zásah do nostalgie, ale je to víc než jen klon. Jeho pixel art a animace působí ručně vytvořeně a speciální schopnosti velitelů přidávají další vrstvu taktiky.

Co mě ale opravdu nadchlo, byla kampaň. Je dost těžká, ale nikdy přesně nespravedlivá. Pamatuji si, že jsem tu samou misi prohrál třikrát po sobě a pokaždé jsem mírně upravil svou strategii, dokud to konečně nezafungovalo. Takové tempo a křivka učení jsou vzácné, a Wargroove to zvládá bez obrovského vývojářského týmu. Je to těžké, ale zvládnutelné.

6. Shadowhand

Taktický solitaire je teď skutečný žánr

Ano, Shadowhand je strategická hra na principu solitaire (a ano, je skvělá). Hrajete za šlechtičnu, která se stala zločinkou, a řešíte karetní hádanky, zatímco si vybavujete výbavu a ovládáte tahový boj. Očekával jsem, že to bude jen trik, ale hodiny ubíhaly, zatímco jsem se zabýval statistikami zbroje a kombinacemi karet.

Který AAA vydavatel by schválil „historické solitaire RPG s pistolemi“? Žádný, a právě proto to funguje. Je to zcela nezvyklý nápad provedený srdcem a překvapivou mechanickou hloubkou. Není to hra, která by kdy fungovala na papíře, ale nějakým způsobem přesto funguje.

5. Rimworld

Zábavný druh katastrofy

Ztratil jsem kolonisty kvůli požárům, moru a jednomu chlápkovi, kterého rozcupovalo asi 25 jelenů. RimWorld není o vítězství; je to o vyprávění příběhů. Všechno je řízeno systémy, které spolu chaoticky interagují. Verze s vysokým rozpočtem by přidala filmové sekvence nebo nucené cíle.

Ale RimWorld funguje přesně proto, že vám dovolí zvolit si vlastní cíle a pak je hrozně pokazit. Je to jaksi hra řízená příběhem, aniž by měla nějakou skutečnou kampaň. Jména svých kolonistů si budete pamatovat ještě mnoho let poté. To není jen strategie. To je vyprávění příběhu.

4. Písně Syxe

Od hromady špíny k impériu

To se stane, když se jeden člověk po 20 let obsesivně věnuje budovatelům měst a pak si vytvoří svůj vlastní. Songs of Syx začíná maličko. Měl jsem 12 farmářů a jednu chatrč. A pak se to rozrůstá do rozlehlých měst s více než 10 000 lidmi, přičemž každý má simulovaný svůj vlastní harmonogram.

V některých částech je to absolutně kostrbaté. Přesto bych to preferoval před jednotvárnou uhlazeností mnoha moderních městských simulací. Má to pocit, jako byste hráli novou hru. Ne jen přebalenou verzi hry, kterou jste hráli před 10 lety. Každý systém na sebe navazuje: vzdělávání, hygiena, kriminalita, kultura. Je to hloubka, o které jsem ani nevěděl, že ji chci.

3. Špatný sever

Krásná brutalita

Nenechte se zmást jemnými pastely. Bad North je neúprosná hra. Bráníte malé ostrovy před vikingskými invazemi v taktických bitvách v reálném čase, kde každá ztracená jednotka je trvalá. Co se mi líbí, je ta celková tichost. Žádná bombastická hudba ani dramatické animace. Jen vítr, vlny a náhlé násilí.

Velmi málo her důvěřuje tichu, zvlášť když je zapojená válka. Ale Bad North to nějak dělá nádherně. Každý ostrov působí jako minimalistická hádanka a když se věci pokazí, zůstane vám jen kouř (a pak to zkoušíte znovu).

2. Bitva o Polytopii

Strategie během obědové přestávky

Polytopia je to, co se stane, když zkoncentrujete 4X mechaniky do čisté podoby. Tahy jsou svižné, mapy kompaktní a je tu právě tolik technologie a války, aby uspokojily chuť na Civ, aniž by to vyžadovalo šest hodin vašeho života.

Poprvé jsem si to zahrál na svém telefonu na náhodu a čekal jsem, že to bude jen taková oddechovka. Místo toho jsem se nechal pohltit optimalizací měst a načasováváním invazí až na jednotlivé tahy. Je to nejzábavnější hra na minutu, kterou jsem kdy u strategické hry zažil, a dokazuje to, že nepotřebujete 200 systémů, abyste pocítili uspokojení z ovládnutí.

1. Warpips

Chaos, ale udělej z něj taktický

Warpips připomíná dětskou hru s velkými tanky a vojáčky s kulatými hlavami. Ale pod tím vším se skrývá propracovaná strategie v reálném čase s opravdovou hloubkou. Řídíte ekonomiku, synergie jednotek a načasování nasazení v krátkých, chaotických bitvách. To, co ji odlišuje, je způsob, jakým se zbavuje zbytečností. Žádné mikromanagementy stavby základen, žádné nekonečné technologické stromky.

Místo toho je to jen surové rozhodování během 15 minutové přestávky. Hrál jsem spoustu RTS her, které působí nadmíru rozvláčně. Tato hra působí, jako by vybírala ty nejlepší části žánru a zbytek nechávala stranou.