Pro lásku, prosím, přestaňte dělat nové verze starých her

Považuji to za pravdivé, ať se stane cokoli,

Cítím to, když nejvíce truchlím;

Je lepší milovat a ztratit než vůbec nemilovat

Než nikdy nemilovat vůbec.

Lord Alfred Tennyson potřeboval ohromných sedmnáct let, aby napsal báseň, ze které pochází výše uvedený citát, po prožité obrovské ztrátě, kterou mu trvalo téměř dvě desetiletí zpracovat. Ten muž se nechtěl vzdát, takže kdo by ho mohl soudit za to, že mu to trvalo tak dlouho? No, já.

Nostalgie je pro naši generaci velkým problémem a vidíme, jak ovlivňuje mnoho aspektů našich životů; pevný vliv naší mládí na naše dospělé roky nutí naše mysli uchýlit se k touze po čase, který už se nevrátí. Ale i když se možná nechceme vzdát lidí, míst nebo dokonce videoher z naší minulosti, někdy je lepší ztratit po tom, co jsme milovali.

Raný období přináší spoustu vzpomínek

V roce 2011 jsme byli svědky zrodu jednoho z nejlepších RPG pro jednoho hráče všech dob: The Elder Scrolls 5: Skyrim, nebo jednoduše ‚Skyrim‘ mezi přáteli. Právě jsem dokončil střední školu a byl na mizině, takže videohry nebyly v mém životě příliš hojným jevem. Nepamatuju si, jestli to hrálo roli při výběru her, které jsem tehdy hrál, ale vážně, tehdy jsem trefil hřebík na hlavičku.

Skyrim nejen upevnil, jaký bude můj vkus pro videohry jako dospělého, ale také změnil způsob, jakým si je užívám. Poprvé jsem prožíval obrovský svět, kde byla má zvědavost neustále odměněna důsledky, které mé mozku způsobovaly pocit brrr jako nic, co jsem kdy hrál, a vytrhlo mě to z mé komfortní zóny tahových RPG a stříleček.

Být překvapený videohrou i roky po dokončení mého prvního průchodu mě nutí přát si, aby každý člověk mohl zažít toto mistrovské dílo, ale co žádnému člověku na této planetě nepřeji, je vidět, že každé singleplayerové RPG vydané za poslední dekádu je označováno jako „nový Skyrim“. Ano, mluvím právě o tobě, Avowed.

Zbraňovaná nostalgie škodí videohrám

Stejně jako mnoho jiných RPG s otevřeným světem je Avowed skvělá hra, a toto není urážka té hry, ale nás, mě a hráčů po celém světě. Kdy jsme se všichni stali tak spokojeni se svou nostalgií, že „Tohle je další [REDACTED]“ se stalo lákavým? Myslím tím, ano, miloval jsem Skyrim, a ten první zážitek z hraní se už nikdy nevrátí, ale má vůbec smysl opakovat ty samé zážitky ad infinitum? Jak to může spravedlivě reprezentovat mé vzpomínky na mou oblíbenou hru?

Avowed, Marvel Rivals, FragPunk. Každá nová hra je nyní srovnávána s giganty z minulých let, a to není jen urážlivé pro novou generaci, ale také neúctivé k tomu, co přišlo předtím. Sakra, máme hry jako Monster Hunter Wilds a Assassin’s Creed Shadows, které jsou kritizovány za to, že nejsou dost podobné zbytku svých příslušných sérií, přestože se snaží udělat odvážné a inovativní změny.

Takže moje otázka je, co je s námi všemi špatně? Tato prohlášení jsou naprosto odtržená od reality. Co je horší, společnosti z kategorie triple-A vezmou dočasný kolektivní výkřik jako evangelium, což často vede k tomu, že musíme trpět spoustou kopií her, které ani nejsou tak staré, protože nostalgie je nyní zbraň a my se rozhodujeme střílet si do vlastních nohou.

Tím, že volí bezpečnou cestu, studia nyní omezují kreativitu, čímž efektivně zabíjejí inovace. Bez inovací každý střelec vypadá jako Call of Duty, každé RPG s otevřeným světem vypadá jako Skyrim a na pořádné pokračování čehokoliv, co přineslo něco nového, můžete zapomenout. Spider-Man 2 je prostě zase Spider-Man a i když není nutné s každým dílem sérii znovu vynalézat, nalezení střední cesty mezi inovací a opakováním se stává důležitější než kdy předtím.

Bez zvědavosti není budoucnost

Chceš vidět, kam tento vzorec směřuje? Podívej se, co se stalo s XDefiant, s Suicide Squad, s Anthem, s Babylon’s Fall. Co se sakra stalo s Babylon’s Fall? (To je vtip, byla to opravdu špatná hra). Renovovat ten samý produkt s jiným balením mohlo v minulosti fungovat jednou, ale pokud tvoje hra vypadá, zní a hraje se jako klasika z minulosti, pak už nemáš hru, jen velmi drahé velikonoční vajíčko.

Pokud se odvážíme zůstat zvědaví a pustit se svých ztracených lásek, pak nám honba za novými příběhy, novými zážitky a novými hrami umožní pocítit ten samý vzrušující pocit, jako by to bylo poprvé. Ale vzhledem k tomu, že hry typu live-service se nyní nacházejí v obtížné situaci a publikum je z tohoto přístupu nesmírně unavené, co si myslíte, že se stane, pokud budeme pokračovat ve vyrábění stejných single-player her? Kam si myslíte, že nás neustálé recyklování stejných nápadů pořád dokola zavede?

To neznamená, že pro to neexistuje důvod; nejvíce oceňované video hry si své místo na vrcholu právem zasloužily tím, že zdokonalily základy, které již rezonovaly s hráči, a spravedlivě řečeno, není třeba opravovat to, co není rozbité. Ale pokud my, jako publikum, nebudeme zkoušet překonat svůj strach a nepustíme se ze své komfortní zóny, mohli bychom přijít o některé opravdu skvělé věci.

Na konci dne patří mít milováno a ztraceno mezi největší požehnání v životě, ale to neznamená, že bychom měli truchlit pokaždé, když skončí dobrý zážitek, nebo se ho snažit oživit jen proto, abychom mohli obdivovat mrtvolu našeho dětství/mládí. Vzpomínky na minulost s respektem a láskou vzdávají hold tomu, co jsme ztratili, a tím, že jdeme dál a zkoušíme nové věci, dokazujeme sami sobě, že je poneseme s hrdostí až do našeho posledního dne.