Nový herní mechanismus Living The Dream řeší největší problém Tomodachi Life

Jsem velmi náchylný k hyperfixaci. Pokud jste četli mou práci na TheGamer během posledních čtyř let, můžete to vidět v reálném čase - shluky článků o jakémkoli tématu, na kterém momentálně ujíždím, které pak pokračuje ve sporadickém objevování v mé práci i nadále. Dělá to ze mě člověka, kterého je velmi obtížné snést, a také mě to činí docela obtížným, když hraju videohry.

Hry, které mě nejvíce otravují, jsou hry jakoTomodachi Life. Jsou to hry, ve kterých si můžete přizpůsobit řadu postav podle vašeho nebo někoho jiného vzhledu a pak je pustit do světa. Často jsem si říkal, jaké by to bylo hrát tyto hry bez nějaké silné posedlosti - prostě jen vytvářet postavy jen podle fantazie a nálady daného okamžiku, místo aby člověk znovu vytvářel obsazení svého oblíbeného televizního seriálu.

Možná je pro tyto lidi (nazvěme je 'Normální') snazší jen tak sedět a sledovat, kam je náhoda v jádru těchto her zavede. Ale já nikdy nemám pocit, že by mi tyto hry poskytovaly plnou kontrolu, po které toužím nad těmito virtuálními panenkami. Ale Tomodachi Life: Living the Dream, které dnes mírně upřesnilo své datum vydání v roce 2026 tím, že okno stanovilo na 'jaro', možná našlo způsob, jak to napravit.

Tomodachi Life: Žijete svůj sen a můžete si psát vlastní příběh

Living the Dream dnes předvedlo spoustu novinek. Jednou z nich byla větší možnost přizpůsobení, od „jo, asi vypadám takhle“ až po „pane bože, to je hrozný tvor!“. Pro některé z vás to může být stejná reakce. Pro mě taky. Každopádně! Další novinkou byla spousta aktivit, kterých se Mii mohou účastnit, buď náhodně, nebo podle vašeho zásahu, což se zdálo být přítomno proto, aby ukázalo, že Living the Dream je stejně šílené a bláznivé jako jeho předchůdce na 3DS.

Nejzajímavějším prvkem Tomodachi Life však byla zvýšená schopnost hrát si na Boha, nebo alespoň na všemocného vypravěče, tím, že jste doslova náhodně vybírali Miis a přinucovali je, aby se setkali. V původní hře jste vlastně jen doufali, že se do sebe náhodou narazí, stejně jako všechny naše oblíbené panenky. Můžete ovlivnit situaci tím, kde žijí nebo jaké činnosti provádějí, a samozřejmě také starým dobrým manévrem uložení a načtení hry po záchvatu vzteku, pokud jste nedostali pár, který jste chtěli, aby spolu mluvili, ale tím to končilo.

A pokud jste jeden z těch „normálních“, kteří si jen tak vytvořili náhodné postavy, nebo vytvořili své „přátele“ či „členy rodiny“, pak to možná byla sranda. I s hyperfokusem je přiznejme si zajímavé vidět, jaké scénáře hra předvádí, i když nemáte žádné znalosti o tom, kdo jsou postavy, které jste si „vypůjčili“ bez práva na jejich podobu. Někdy však jen chcete, aby dvě konkrétní postavy byly těmi, které se stříhají dohromady. Toto nové nastavení mi dává klid na duši, že mohu mlátit podle svého srdce.

Uvolňující hry mi pomáhají odpočívat jen tehdy, když je beru příliš vážně

Tomodochi Life je daleko od jediného hry, která má tohoto druhu problém. Každá hra, ve které si můžete vytvořit více postav, se často stává obětí těchto hyperfixací, když to není jen nějaká sada uší nejblíže mně. několikrát jsem se odrazil odThe Sims, protože bylo příliš mnoho času věnováno tomu, jak sehnat práci, abych si mohl dovolit pracovní stůl na stavbu židle, místo toho, aby mi prostě dovolila vytvořit deset postav najednou a nechat je bloudit, tleskat si a woohooovat spolu navzájem.

Stále se mi líbí základní hratelnost těchto her - nemohl bych si jimi projít, kdyby se mi nelíbily - ale nikdy u nich nezůstanu dlouho, pokud hra nemá nějaký příběh. Zřídka kdy dokončím farmaření, online střílečky, jakoukoli stavební hru od kreslené kreativityMinecraftu až po chladnou a profesionální přesnostCities: Skylines, dokonce ani sportovní hry mě už tolik nepřitahují jako dříve. Začlenění (verzí) postav, s nimiž už mám spojení, pomáhá udržet můj zájem a nutí mě zkoumat mechaniky hlouběji, až do chvíle, kdy už zůstávám kvůli samotné hře.

Zůstává otázkou, zda bude Tomodachi Life: Living the Dream hrou, kterou si zahraju asi deset hodin, budu mít pocit, že jsem viděl všechno, co nabízí, a pak ji navždy odložím, nebo zda se stane první z těchto bezcílých relaxačních her, která překoná hranici 200 hodin od zmíněného Animal Crossing: New Horizons. Skutečnost, že mohu donutit své oblíbené Miis, aby se stali přáteli, může být tím rozhodujícím faktorem. Pokud ne, můžete si přečíst, jak své oblíbené postavy spojuji na Ao3 na [GUNSHOT]