Red Dead Redemption je hororovější, než si pamatuji

Minulý měsíc jsem se rozhodl znovu ponořit do původního Red Dead Redemption poté, co jsem konečně odvážně vyzkoušel jeho pokračování. A i když jsem věděl, že tón bude výrazně odlišný, více se přibližující přehnaným spaghetti westernům 20. století, úplně jsem zapomněl, jak znepokojující ta první hra vlastně byla.

Je to osamělý zážitek, kdy John Marston často putuje divočinou sám, což činí divoký západ ještě zlověstnějším místem k prozkoumání. Ale byla to jízda po otevřené silnici směrem k Armadillu v noci, kdy jsem spatřil záhadnou postavu sledující město z nedalekého útesu, co mě opravdu vyděsilo.

Podivný muž je zásadní pro mytologii Red Dead, ale nikdy jsem se s ním nesetkal před svým posledním hraním. Oblékaný téměř jako podvodník z Divokého západu, se svým křiklavým oblekem a cylindrem, nikdo přesně neví, kdo je. Někteří spekulují, že je to Smrtka, která sklízí duše města postiženého cholerou. Jiní věří, že je to Ďábel, který obchoduje a hazarduje s lidskými životy.

Nezajímá mě tak moc intrika a tajemství identity Podivného muže, jako spíše atmosféra, v níž se pohybuje. Ke konci hry je znovu nalezen posedávající na útesu, tentokrát sledující ranč Johna Marstona z nepříjemně blízké vzdálenosti. Když je konfrontován, s botami pevně zasazenými přesně tam, kde bude jednoho dne Marston pohřben, zamýšlí se, že je to „skvělé místo“, než se vydá pryč do dálky a už nikdy není viděn.

Osud Johna Marstona je vždy číhající mimo dohled

Po tomto setkání—jako po všech ostatních—ve mně zůstával neustálý pocit, že jsem sledován, neznámá postava se objevující právě na okraji mého zorného pole. Ale až v Blackwateru se teror opravdu usadil. Strašidelné zvuky zvonků, jako kdyby byl roztrhaný hudební strojek a poskládaný zpět úplně špatně, nechávají město působit téměř jako v smutku. Po dovádění osudu na tom útesu, připadat si na těch dlážděných ulicích bylo jako vybírat Marstonovi cestu k jeho vlastní hrobce.

Je to téma Blackwater, zrcadlo odrazující chladnou a bezohlednou průmyslovou revoluci, stejně jako hudba doprovázející Johnovy poslední okamžiky; přitom zrádná melodie, která naprosto kontrastuje s tím, co by mělo být povznášejícím závěrečným dějstvím.

Marston je doma, zpátky se svou rodinou a odkládá gang za sebe. Ale nesourodé zvonění mírně rozhýbaného klavíru nás nenechává na pokoji a dává nám tušit, že něco není úplně v pořádku. Tím zneklidňujícím pocitem, známým jako uncanny valley, oplývá také Tajemný muž, a je to nevyhnutelný pocit, který proniká až do závěrečné kapitoly. Všechno nám křičí, že Blackwater je jako vybité popravčí místo, ale jsme bezmocní a každý náš krok je jen dalším na pomalé, neomylné cestě k oprátce.

Red Dead Redemption je přitažlivým poctou spaghetti westernům, se kterými Rockstar vyrůstal, ale pod tím vším je zneklidňující pocit, že vše není takové, jak se zdá. Podivný muž nás sleduje z dálky, odtažitá a bezcitná postava, a v našich krátkých setkáních s ním je to, jako bychom nahlíželi až do hořkého konce, skrytého těsně za jeho úšklebkem a zakrytého jeho točícím se knírem.

Když šlo o patovou situaci na Johnově ranči, bojujíc až na dřeň proti nezastavitelné armádě, nebyla to vzrušující akční scéna ani srdceryvná tragédie; stejně jako všechno, co vedlo k tomuto okamžiku, byla děsivá tíseň z toho, že mu osud byl vyrván z rukou, a potápějící se uvědomění, že celou dobu zíral smrti do tváře.