Která hra Dying Light je nejlepší?

Dobře, ujasněme si jednu věc: strávil jsem nesmírné množství hodin běháním po střechách, kopáním nakažených z budov a zoufalým sbíráním čehokoli, co ve světě Dying Light najdu. Je to série, která v tom nejlepším případě nabízí jeden z nejvzrušivějších parkourových zážitků při zabíjení zombie.

Ale stejně jako oživené mrtvoly po zvlášť nepříjemném pádu, ne každému dílu se podařilo přistát dokonale. Takže vezměte provizorní zbraň a lékárničku, protože se chystáme rozebrat každou hru Dying Light, od těch, které ve mně zanechaly pocit, že jsem trochu, no, mrtvý uvnitř, až po absolutní vrchol zábavy v zombie-apokalypse.

Dying Light: Bad Blood

Ten, který měl zůstat pochován

Nebudeme tu slova cukrovat: Bad Blood působil spíš jako zoufalý pokus naskočit na vlnu battle royale než jako přirozený vývoj formule Dying Light. Pamatuji si, jak jsem se přihlašoval a říkal si: „Dobře, PvPvE Dying Light? To by mohlo být divoké!“

Místo toho jsem získal zmatený, často frustrující boj o zdroje proti ostatním hráčům, kteří buď vůbec netušili, co dělají, nebo byli naprosté parkourové bohové. Základní cyklus sbírání, boje s pár zombiemi a občasného střetu s jiným hráčem prostě nikdy nefungoval.

Odebralo to rozsáhlé, otevřené prozkoumávání světa, které dělá Dying Light tak poutavým, a nahradilo to stísnělou, nudnou mapou. Věřte mi, dal jsem tomu spravedlivou šanci, ale rychle bylo jasné, že jde o glorifikovanou technologickou ukázku, která nikdy nenašla své místo. Je to ten typ hry, která vás po pár kolech jen donutí vrátit se k originálu a připomenout si, co jste na sérii skutečně milovali.

Statečný pokus, možná, ale nakonec trvalá zátěž pro dědictví franšízy.

Dying Light: Bestie

Více štěkání než kousnutí

Ach jo, Ta Bestie. Byl jsem na to připravený. Opravdu jsem věřil, že to bude ten temný, drsný survival horor, který jsme po rozlehlosti DL2 potřebovali. Slíbili temnější atmosféru a děsivou novou hrozbu, samotnou Bestii, a jo, tohle něco rozhodně dokáže vyplašit.

Ale tady je realita: vyměnili jednu sadu problémů za jinou. Atmosféra je hustá a opravdu utlačující, což je skvělé, ale nově zavedený vyčerpávající systém odolnosti působil spíše tak, že se hra aktivně snaží zpomalit tu nejlepší část celé série: parkour. Měl jsem pocit, že musím neustále zastavovat a lapát po dechu po dvoupatrovém výstupu.

Příběh? Je v pořádku, ale působilo to, jako by dali jen minimální odměnu za sledování děje; byl to jen chabý záminek k tomu, aby se mohli vydat do lesa. Je to hra, která měla všechny správné ingredience pro skutečně děsivý zážitek, ale zakopla o vlastní nohy tím, že základní pohyb udělala za úkol. Dobrá snaha, ale možná příště neoslabujte ten jeden mechanik, který všichni milujeme.

Dying Light 2: Zůstaň člověkem

Skvělý koncept, pochybná realizace

Ach, Dying Light 2. Kde vůbec začít u tohohle? Moje nadšení pro toto pokračování bylo obrovské: více parkouru, více zombie, více voleb! A upřímně, parkour je hladší, soubojový systém působí úderněji a Villedor je vizuálně ohromující, rozlehlé městské hřiště. Chvíli jsem byl úplně pohroužený, přeskakoval mezery a cítil se jako absolutní ninja. Ale pak se začaly objevovat trhliny.

Příběh, navzdory svým velkolepým ambicím a údajně zásadním volbám, často působil ploše. Neustále jsem měl pocit, že mě postavy, o které mi vlastně vůbec nejde, táhnou různými směry, a mé 'volby' málokdy měly ten zásadní dopad, který mi byl slíben. Dialogy mohly být kostrbaté a systém postupu, i když nabízí spoustu možností, někdy působil spíš jako rutina než skutečný růst.

A ani mi nezačínejte o odolnosti zbraní v rané hře: chyba, která se čeká každýkrát, když zasáhnete zombíka. Je to nádherná hra s okamžiky naprosté geniality, ale trpí krizí identity, nikdy se úplně nerozhodne, jestli chce být epickým narativním RPG, nebo čistě parkourově-survival zážitkem. Je to solidní počin, nerozumějte mi špatně, ale rozhodně nedosáhl legendárního statusu, který jsem očekával.

Umírající světlo

Ten, který to všechno odstartoval (a pořád obstojí)

Ah, originální Dying Light. Tato hra má v mém srdci zvláštní místo a oprávněně. Když vyšla poprvé, působila jako nic jiného na trhu. Čisté vzrušení z běhání po střechách, šplhání na vysílačové věže a pak děsivý strach z nastávající noci, kdy vycházejí skutečně hrozivé Volatiles. To byl zážitek.

Pamatuji si své první noci, zoufale schovávající se v bezpečných zónách, slyšící ty znepokojivé skřeky a vědouc, že nejsem dostatečně vybavený, abych zvládl cokoli, co tam venku je. Boje působily na tělo a měly dopad, každý úder trubkou nebo seknutí mačetou bylo těžké a vážné.

Příběh, i když není převratný, splnil svůj účel a vtáhl vás do zoufalého boje o přežití v opravdu utiskující městské krajině. Pocit postupného vývoje, když se z neobratného přeživšího stává parkourově zdatný zabiják zombíků, byl neuvěřitelně uspokojivý. Dokonale vystihuje atmosféru, herní cyklus a ten zásadní pocit zranitelnosti spojený s pocitem moci. Je to klasika z dobrého důvodu a upřímně, občas si ji stále zapnu jen proto, abych pocítil ten nostalgický nával, když vyhodím zombíka ze mrakodrapu.

Dying Light: The Following

Neopomenutelný král apokalypsy

Dobře, pokud by byl Dying Light lahodným hlavním chodem, The Following byl dokonale upečený, ohromující dezert, který vás úplně uspokojil. Toto rozšíření vzalo všechno, co jsem na originálu miloval, a vystřelilo to na maximum, a navíc přidalo úplně šílené vozidlo! Najednou nebyl svět jen vertikální, byl rozlehlý. Jezdit po venkově, ničit hordy nakažených a pak muset vyskočit a parkurovat přes opuštěnou farmu působilo jako přirozený, vzrušující vývoj základní hratelnosti.

Příběh zde byl také výrazným krokem vpřed, zabýval se kulty, temnými tajemstvími a nabízel opravdu děsivou atmosféru, která se cítila odlišně od městské džungle Harranu. Nové typy nepřátel byly děsivé a pocit tajemství a hrůzy byl zřejmý. Strávil jsem nespočet hodin přizpůsobováním svého buginu, vylepšováním jeho rázové síly a UV světel, cítící se jako opravdový válečník pustin. Přineslo to nové výzvy, rozšířilo příběh poutavými způsoby a poskytlo nám nové hřiště, které působilo jak známě, tak neuvěřitelně svěže.

Upřímně, pokud budete hrát jen jeden kousek obsahu Dying Light, hrajte The Following. Je to ukázka mistrovského přístupu k DLC a pro mě zůstává naprosto definujícím zážitkem z Dying Light.