Clair Obscur: Prolog Expedice 33 Nás Učí, Jak Zemřít
Už týdny nemohu přestat myslet na začátek Clair Obscur: Expedice 33. Pokud jste viděli trailer, bohužel odhaluje prakticky všechno. Ale i když jsem věděl, co se stane, i tak mě dojal prolog a jeho krásně melancholické ztvárnění něčeho, s čím se hry často nezabývají: nevyhnutelnosti smrti.
Smrt je samozřejmě přítomná ve všech videohrách. Zabíjení je tak základní mechanikou tohoto média, že musíme jediné hry, které nás nenutí řešit každý problém násilím, označovat za „útulné“. Prakticky každá hra je o zabíjení, ale moc her o umírání není.
Šťastnou cestu a příjemný peeling
Gustave je nervózní. Už je to roky, co viděl svou bývalou přítelkyni Sophie, a má několik věcí, které si potřebuje vyříkat. Jak si pohrá s květinou ve svých prstech - dárkem pro Sophie - přemýšlí o správném způsobu, jak vyjádřit, co chce říct. Gustavova mladší sestra Maelle ho povzbuzuje, aby šel přímo k věci. Toto setkání je pro oba očekávané dlouhou dobu, ale vědí, že nebudou mít moc času.
Setkání Gustava a Sophie se odehrává uprostřed každoročního květinového festivalu města, jehož Sophie je hostem na počest. Když jí Gustave předává svůj květ, ptá se, zda má pro něj místo; ona už má na sobě mnoho květin, které jí dali ostatní. Sophie dárek přijímá a oba sdílejí nepohodlný, ale významný okamžik. Je jasné, že mezi nimi stále něco je, ale ve svých 32 a 33 letech prostě nemají čas. Možná v jiném životě.
Je to krásný den ve městě Lumiere, když se všichni scházejí, aby si připomněli tuto každoroční událost. Květinové okvětní lístky pokrývají zem a jemně tančí ve větru, proměňující město v impresionistický obraz. Ulice jsou plné prodavačů a davů lidí, kteří si užívají slavnosti. Hraje hudba a tančí se, lidé vedou živé rozhovory při společných jídlech a umělci pracují na každém rohu, tvoří díla na památku tohoto významného dne.
Ale je tu také pocit zlověstného předznamenání. Je těžké ignorovat stav, ve kterém se Lumiere nachází, i přes všechny dekorace a rozptýlení. Nějaký nepřirozený černý kámen infikoval město jako houba, rozděluje ulice a zřizuje mnoho budov. Je zřejmé, že Lumiere je v téměř chátrajícím stavu už velmi, velmi dlouho.
Když Gustave provází Sophie městem, lidé, na které narazí, se na ni zdají dívat s lítostí. Sochař si všimne jejích květin a nabídne, že vyřezá její jméno do sochy jako způsob, jak ji uctít. Po celém městě jsou hromady nábytku a domácích potřeb, které byly ponechány, aby si je mohla užít další generace.
Jak pokračujete v prozkoumávání a rozhovorech s ostatními lidmi, začínáte si uvědomovat, že festival je jakýmsi rozlučkovým večírkem pro skupinu lidí, do které patří i Sophie. Je to jejich Gommage - francouzský výraz, který znamená drhnout, setřít, vymazat.
Jak čelit konci s důstojností?
Pokud znáte premisu Expedice 33, už víte, co se tu vlastně děje. Lidé tohoto světa jsou prokletí. Každý rok v tentýž den maluje bytost připomínající boha, zvaná Malířka, číslo na monolitu, a každý, kdo toho věku je, se promění v záplavu květinových okvětních lístků a už se nikdy neukáže. Minulý rok namalovala na monolit číslo 34, což znamená, že každým okamžikem změní to číslo na 33 a třiatřicetiletá Sophie zemře. Číslo klesá každým rokem a všem dochází čas.
Sophin věk je její smrtelná nemoc. Je to mnohem předvídatelnější konec než u většiny, ale přesto je to smrtelná nemoc. Ona to ví, všichni to vědí. Proto jsou tu všichni: aby se rozloučili. Je to pohřeb pro lidi, kteří jsou stále mezi námi, což má svůj morbidní smysl. Kdo by nechtěl být přítomen na svém vlastním pohřbu?
Co je znepokojující, je vidět, jak se všichni chovají, jako by to bylo důvodem k oslavě. Celé město tančí a slaví, jako by jejich země právě vyhrála mistrovství světa ve fotbale, ale ve skutečnosti má skupina mladých, zdravých lidí brzy zemřít bez jakéhokoli důvodu, a nikdo nic nemůže udělat, aby to zastavil.
Pokud jste někdy sledovali, jak někdo pomalu umírá, přesně víte, jaké to je. Bez ohledu na to, co kdo udělá, bez ohledu na to, jak moc chce žít, bez ohledu na to, jak moc křičíte, pláčete a prosíte o milost - když přijde váš čas, je to váš čas. Ať už je to nemoc jako rakovina plic nebo demence, či Eldritch hrůza zapisující čísla na věž, je to stejně záhadné, stejně nespravedlivé. Není za tím žádný důvod, není způsob, jak to zastavit. Jedinou kontrolu, kterou máme, je, zda se rozhodneme to přijmout, nebo ne.
Vidět krásu ve všem, dokonce i ve smrti
Někteří lidé se proti smrti opravdu brání. Výzkumníci rakoviny, epidemiologové a genetici věnují svůj život snaze zabránit tomu, aby lidé umírali předčasně. Gustave a zbytek Expedice 33, kteří plují po světě s úkolem zabít Malířku před jejím každoročním odpočítáváním, které by vymazalo lidstvo z existence, vedou stejný boj proti smrti jako onkolog. I když by bylo děsivé žít ve světě Clair Obscur, zabíjení boha se zdá být nějak jednodušší než léčba rakoviny.
Dále ve hře Gustave říká, že opravdu zákeřná věc na Gommage je, jak je předvídatelný. Všichni vědí, jak to funguje, a stane se to každý rok ve stejný den úplně stejným způsobem. Než zemře, Sophie uklidňuje Gustava a říká, že žila 33 nádherných let a že je připravená jít dál. Je vděčná za čas, který prožila, a není naštvaná na čas, který neměla.
Nevím, jestli někdy najdu způsob, jak smířit se se smrtí. Jako 34letý, který se stále snaží přijít na to, jak bude vypadat jeho život, si nedokážu představit přistupovat ke konci s takovou grácií a důstojností, jakou má Sophie, natož tančit a zpívat na ulici, až to přijde. Cítím se spíš jako Gustave, zděšen všemožnou schopností ostatních přijmout, že to je normální a nevyhnutelná součást života. Doufám, že až přijde můj čas, dokážu ho obejmout jako Sophie a být vděčný za život, který jsem mohl žít.