Hry nikdy nebyly tak vážné, tak přestaň být vážný.

Když si sedám ke svému stolu, abych napsal tento článek, chybí mi jen pár dní do mých 27 let. V tomto starším, moudřejším a možná až starobylém stavu jsem si uvědomil, že videohry jsou jen videohry. V podstatě na tom není nic víc.

Nemyslím tím věci jako vybuchovat na třináctiletého, který je v nové hře lepší než já, nebo zlobit se na lidi na internetu za to, že nedělají to, co si myslím, že je správné. Myslím jen to, že brát videohry vážně pořád, na osobní úrovni, vás často připraví o radost z nich.

Jistě, můžete se zaměřit a stát se konkurenceschopným v multiplayerových hrách - to dává smysl. Jistě, můžete se ponořit do temného, drsného příběhu pro jednoho hráče a nechat ho emocionálně zničit. Ale neustále setrvávat v tomto způsobu myšlení může - a u mě to tak bylo - znepříjemnit vám, jak hry prožíváte.

Možnosti se mi hodně rozšířily, jakmile mi přestalo záležet na možnostech, a nemohl bych být šťastnější.

Jaký má smysl omezovat užívání něčeho, co má být užíváno?

Jsem tvrdohlavý člověk, takže jsem měl spoustu vnitřních debat, během kterých si přesvědčuji sám sebe, že si užívám více, když věci dělám tak, jak je dělám, nebo se musím opravdu přesvědčit, abych vystoupil ze své komfortní zóny voleb a odboček.

To znamená, že bych se zastavoval od toho, abych dělal určité věci, například u Baldur’s Gate 3. Byl bych přehnaně opatrný ohledně každého svého kroku, chtěl bych se ujistit, že hraji hru přesně tak, jak chci, aby se vyvíjela, a cokoli, co bych nemiloval, bych rychle nahrál znovu. Nemám problém s nahráváním předchozích uložených pozic, ale strávil jsem mnohem více času zíráním na tyto načítací obrazovky, když jsem si místo toho mohl prostě užívat zábavu.

Znamenalo to také, že jsem odmítal užívat si nebo vůbec se podívat směrem k hře jako Fortnite. Proč se na střílečce, kde se lidé párují jako Peter Griffin a Mariah Carey, koná koncert? „To se zdá být trochu moc, že?“

Ne, minulý já, není to příliš - je to videohra a lidé si s tím užívají zábavu.

Problém nebyly hry, byl jsem to já

Nevím, co se změnilo. Možná to bylo něco na osobní úrovni, nebo se to prostě stane, když člověk opravdu zestárne™, ale prostě přestalo mi záležet na věcech, na kterých mi záležet nemělo. V hrách to znamená, že stále mohu hrát vážné hry a získat z nich vše, co bych chtěl, ale také mohu přijmout fakt, že je hrajeme pro zábavu, takže bych si měl užívat.

Hraní multiplayerových her také pomáhá - hraní Phasmophobia a Repo s přáteli bylo skvělým způsobem, jak pro mě snížit napětí a vážnost situace. Místo toho si mohu užít nezamýšlenou komiku, která vzniká při žertování s nimi. Veškerá naděje je pryč a monstrum je přímo tam? Nebudu ho hlídat; uvidíme, jak rychle tohle dokáže utéct.

Chci, aby mi videohry poskytovaly dobrý čas. Budu hry načítat znovu, pokud budu chtít, ale nebudu se trápit kvůli věcem do té míry, že by mi to škodilo. Vrhnul se do těch bláznivějších, bizarnějších her, protože proto je máme - nedělejme si iluze, že Fortnite se snaží prezentovat jako něco vážného. Tak proč jsem na něj mračil, jen protože je na mém trávníku?

Hry jsou zábavné. Já jsem nebyl zábavný. Ale pokud zápasíte s podobnými pocity, věřte mi, když říkám, že to není tak vážné. Nikdy to vážné nebylo.