Poslední týden mi připomněl, proč budu Nintendo vždycky milovat i nenávidět
Jak by mohl říct Bart Simpson, Nintendo je společnost plná kontrastů.
Společnost stojící za Mariem, Zeldou, Pokemony, Metroidem, Fire Emblem a mnoha dalšími ikonickými videoherními franšízami klade větší důraz na čisté hraní než kterýkoli jiný vydavatel. Donkey Kong Bananza, jedna z jejích velkých her při spuštění Switch 2, je o velké opici, která ničí vše, co jí stojí v cestě. Zatímco studia Sony nadále vyprávějí stejný příběh o nebezpečí pomsty, nejslavnější „cyklus násilí“ v hře od Nintenda zahrnuje statného Itala a ohnivého ještěra bojujícího o princeznu.
A přesto je Nintendo jako podnik mnohem méně roztomilé a hebké. Ať už jde o žalobu na uživatele Redditu za miliony dolarů kvůli pirátství, ohrožování fanouškovských remaků, nebo to, že bylo prvním vydavatelem této generace, který překročil hranici 80 $za standardní vydání, Big N často jasně dává najevo, že není přítelem spotřebitele.
Záhada Super Mario Galaxy
Tady je jeden příklad, který obsahuje jak to nejlepší, tak to nejhorší, co Nintendo nabízí. Minulý týden vydalo Super Mario Galaxy + Super Mario Galaxy 2 na Nintendo Switch a Nintendo Switch 2. To jsou milované hry a fanoušci už roky volali po možnosti je hrát (zejména dvojku, protože byla vynechána ze Super Mario 3D All-Stars z roku 2020) na moderním hardwaru. Vytvořit skvělé hry? Dobré rozhodnutí. Přenést je na novou platformu? Dobré rozhodnutí.
Ale je to způsob, jakým Nintendo převedlo ty skvělé hry, co mi připomíná, jak frustrující to může být. Jsou to hry, které byly původně vytvořeny pro Wii a jako takové občas spoléhají na pohybové ovládání. Mohl byste očekávat, že když Nintendo přenáší hru na Switch a Switch 2 — konzole navržené pro hraní v ruce — poskytne možnost hrát bez pohybového ovládání. To udělalo u The Legend of Zelda: Skyward Sword; není to absurdní předpoklad. Ale ne, pohybové ovládání je zřejmě nevyjednatelné.
Také odmítlo aktualizovat ovládání kamery, takže místo toho, abyste měli plnou kontrolu (což bylo normou už v roce 2007, kdy vyšla první hra), můžete ji pohybovat jen po zastavených úsecích. A to se ještě nezmiňujeme o ceně. Přestože sbírka obsahuje dvě hry, které se na konci životního cyklu Wii prodávaly za 20 $každá, Nintendo si za sbírku žádá 70 $. Hry, pravda, vypadají skvěle. Ale proč stojí o 30 $víc než před více než deseti lety?
Kreativní vs. korporátní?
Mohl byste být v pokušení říct, že společnost má nejlepší vývojáře s nejhorším korporátním vedením, a mnoho lidí to už předtím řeklo. Ale chladné volby Nintenda nejsou omezeny pouze na design her. Který jiný vydavatel by na svůj YouTube kanál dal náhodný animovaný krátký film o miminku a vědomé dudlíku, zjevně nic nepropagující? Která jiná společnost by vrátila svou nejhorší konzoli jako doplněk k předplatnému služby, aniž by změnila absolutně žádný z problémů, kvůli kterým neuspěla poprvé? Která jiná společnost by vsadila velké peníze na to, že karton je nová horká věc? Která jiná společnost by prohlásila, že se nezajímá o populární technologie jako generativní AI? Jistě, mnoho zajímavých nápadů Nintenda je motivováno jeho kreativními vývojáři. Ale korporátní stránka musí tyto nápady podpořit, aby k nám vůbec mohly dorazit.
A to je to, co dělá Nintendo tak zajímavým. Je skvělé a zároveň špatné. Je právně bojechtivé a bez zábran. Je kreativní a zároveň korporátní. Proto ho budu vždycky milovat a nenávidět.